Zdravotnictví na Opavsku prošlo do roku 1938 zásadní proměnou – od středověkých špitálů s charitativní a sociální funkcí až k moderním nemocnicím a profesionálně organizované péči. V této kapitole se můžete seznámit vývojem zdravotnických institucí, personálu i legislativy v širším kontextu habsburské monarchie a první republiky. Zvláštní pozornost je věnována roli Opavy jako významného regionálního centra zdravotnictví, vzdělávání a záchranné služby.
“Zdravotnictví neboli zdravotní systém je vzájemná součinnost lidí, institucí a zdrojů (personálních i materiálních), které konkrétní země uplatňuje k zajišťování zdravotní prevence, ochrany a obnovy zdraví a k minimalizaci utrpení, které je způsobováno nemocemi a zraněními; za tímto účelem jsou přijímána konkrétní administrativní a organizační opatření.”
(zdroj: https://www.nzip.cz/rejstrikovy-pojem/1696)
V minulosti se zařízení pro péči o nemocné označovala jako špitály – a nešlo zdaleka jen o nemocnice v dnešním slova smyslu. Jejich zakládání a provoz bylo vnímáno především jako praktický projev křesťanské lásky k bližnímu. Špitály tehdy plnily nejen zdravotnickou, ale i sociální funkci: nepečovalo se zde výhradně o nemocné, ale zejména o staré, chudé, slabé, znevýhodněné či poutníky.
Tento přístup k péči byl úzce spojen s křesťanským pojetím milosrdenství, jež vycházelo z biblického příběhu o milosrdném Samaritánovi. Pod hlavičkou katolické církve tak vznikla řada špitálních bratrstev a řádů, které špitály zakládaly a spravovaly. Jednalo se především o města a jejich bezprostřední okolí. Většinou šlo o mužské řehole, protože církevní předpisy tehdejší doby kladly přísná omezení na podoby ženského řeholního života.
Na Opavsku se špitály vyskytovaly výhradně ve městě Opava, kde se staly součástí městské infrastruktury. Historicky známe například:
Veškeré starší opavské špitály zanikly v průběhu 18. a 19. století, pouze Friedenthalův špitál byl přeměněn na městský chudobinec. Nejbližší špitály mimo Opavu tehdy existovaly například v Krnově a Vítkově.
Ve druhé polovině 18. století začal stát aktivně zasahovat do oblasti zdravotnictví a medicíny. Cílem těchto zásahů byla disciplinace a profesionalizace zdravotní péče jako nástroje k ochraně lidského potenciálu – především z fiskálních a vojenských důvodů. Zásadními dokumenty, které položily základy moderního řízení zdravotnictví, se staly:
Tyto normy vymezily strukturu zdravotní správy a povinnosti jednotlivých profesí. Klíčovou roli hráli zemští protomedici – nejvyšší zdravotní úředníci ve Slezsku a členové zemské zdravotní rady. Pod nimi pak fungovali městští fyzici – lékaři zaměstnaní městskými radami, ale podřízeni právě zemské zdravotní radě. Povinnosti městských fyziků: péče o zdraví obyvatel ve svém okrsku, úřední dohled nad lékárnami a lékařskými pracovníky, kontrola léčebných metod a ochrana před šarlatánstvím, zodpovědnost za koordinaci léčby v případě epidemií.
Ve zdravotnické síti mohli působit i další lékaři, ale pro výkon praxe museli doložit vysokoškolské vzdělání z některé z c. k. univerzit a minimálně tříletou praxi. Oprávnění udělovala zemská zdravotní rada. Další profese podléhající regulaci: chirurgové a ranhojiči, lékárníci, porodní báby. Všichni museli doložit odpovídající vzdělání a složit zkoušku před zemským protomedikem. Zajímavé je, že špitály tehdy nebyly výslovně uvedeny mezi zdravotnickými zařízeními – zmiňují se pouze v kontextu epidemiologických lazaretů. Například v Opavě působili během 18. století tito městští fyzici: Jan Piskurek, Ignác Josef Töpfer, Violand, Karel Töpfer a Leopold Heiderich.
Tradičním „zdravotnickým“ povoláním byli rovněž lazebníci, kteří vykonávali základní chirurgické zákroky (např. pouštění žilou). V Opavě je doložen jejich výskyt už v roce 1737 (2 lazebníci), o dvacet let později byli již tři a jejich počet dále rostl.
Až osvícenské myšlení a pokroky v medicíně přinesly zásadní proměnu významu pojmu špitál – od všeobecného útulku k instituci zaměřené skutečně na léčbu nemocných. Inspirací pro tuto změnu se stal především Johann Peter Frank, který prosazoval myšlenku dobře organizovaných, kvalitních a dostupných nemocnic jako nástroje ke zlepšení zdravotního stavu celé společnosti.
Tyto ideje si osvojil i císař Josef II., který v roce 1784 založil Vídeňskou všeobecnou nemocnici a osobně se podílel i na plánování pražské nemocnice (1789). Pod vlivem těchto reforem vznikla na přelomu 18. a 19. století také opavská všeobecná nemocnice, známá později jako Heiderichův ústav.
Iniciátorem a hlavním hybatelem vzniku opavské nemocnice byl městský fyzik Leopold Heiderich. Roku 1797 získal od města bývalý františkánský klášter sv. Barbory u Hradecké brány, který se rozhodl přebudovat na moderní nemocnici. Do přestavby, která probíhala v letech 1798–1805, investoval převážně vlastní prostředky. Kromě něj přispěli i další opavští měšťané.
První pacienti byli přijati už v roce 1800, ale bezmála dokončenou nemocnici násilím zabrala armáda po bitvě u Slavkova (1805) a zdevastovala. Ve stejné době se Heiderich při péči o raněné nakazil břišním tyfem a zemřel. Až v roce 1807, po opravách, byla nemocnice slavnostně otevřena pro veřejnost, tentokrát pod správou slezského veřejného konventu. Plně vybavená nemocnice disponovala 108 lůžky, 9 pokoji a 12 sály. Ročně tu bylo ošetřeno 800–1100 pacientů. Nemocnice byla vybavena bytem pro ředitele a personál, měla vlastní kuchyni a studnu.
Pro ilustraci, před rokem 1850 fungovaly ve Slezsku vedle Heiderichova ústavu také nemocnice milosrdných bratří v Těšíně, nemocnice alžbětinek v Jablunkově, městské nemocnice v Bílsku, Krnově a Osoblaze, soukromé nemocnice řádu německých rytířů v Opavě a Bruntále a léčebna pro nervově choré v Albrechticích.
Zásadní proměna zdravotního systému na území habsburské monarchie nastala s přijetím říšského zákona č. 68 z roku 1870 o organizaci veřejného zdravotnictví. Tento zákon nově definoval úkoly a povinnosti lékařského a zdravotnického personálu a položil základ moderního zdravotnického systému. Reálná aplikace zákona však postupovala pomalu – zemská legislativa ve Slezsku na něj zareagovala až s 26letým zpožděním. Teprve v roce 1896 byli při okresních hejtmanstvích jmenováni první okresní lékaři.
Přestože zákon upravil personální strukturu zdravotnictví, nijak nedefinoval síť zdravotnických zařízení. Jejich vznik tak zůstával v rukou soukromých nebo institucionálních zřizovatelů, kteří byli ochotni provoz financovat.
Navzdory tomuto omezení se ve Slezsku nemocnice budovaly, i když nesystémově a často podle zájmů jednotlivých zřizovatelů. Stát v tomto ohledu nehrál klíčovou roli. Významnou překážkou rozvoje byl také absentující univerzitní medicínský výzkum – Slezsko totiž nemělo lékařskou fakultu, a tedy ani nemocnici spojenou s výukou nebo výzkumem, jak tomu bylo ve Vídni nebo Praze.
Zdravotní péči zajišťovaly ve Slezsku především soukromé, městské a církevní nemocnice, často zřizované samosprávou nebo obchodními společnostmi (na Ostravsku a Karvinsku).
V roce 1880 ve Slezsku fungovalo 14 nemocnic – z toho jen jedna zemská (v Opavě), zbytek byly soukromé ústavy. Do roku 1910 se jejich počet zdvojnásobil na 28 nemocnic, z nichž 18 bylo stále soukromých. Sedmnáct z celkového počtu nemocnic však disponovalo pouze menším počtem lůžek, a to mezi 10 až 49. Postupně tak bez zásahu státu vykrystalizovala základní síť nemocnic v okresních městech, přičemž každý okres měl nejméně jednu nemocnici.
V budoucnosti se ve významnějších správních nebo hospodářských centrech síť zdravotnických zařízení dále zahušťovala či rozšiřovala oddělení existujících ústavů. Zvláštní kapitolu tvořily tzv. epidemické nemocnice (na Opavsku byla pouze v Opavě v blízkosti Těšínské ulice), vojenské nemocnice (v Opavě fungovala jako sídle vojenské posádky tzv. divizní nemocnice na Jaselské ul.) a rezervní nemocnice v době I. světové války (v opavských školách a tělocvičnách).
Růst města a zastaralost Heiderichova ústavu vedly koncem 19. století k výstavbě nové zemské nemocnice na Olomoucké ulici. Ta byla slavnostně otevřena 2. prosince 1900. Nový nemocniční komplex tvořilo 18 pavilonů, z nichž 12 sloužilo přímé zdravotní péči. Nemocnice měla dva primáře (jeden z nich byl zároveň ředitelem), 4 sekundární lékaře, 4 ošetřovatele, 24 řádových sester a 13 administrativních a technických pracovníků. Na Opavsku po roce 1900 vznikla ještě nemocnice ve Vítkově (1905), jež nahradila někdejší městský špitál. Tím byla završena proměna regionu z oblasti se špitály na moderní centrum veřejného zdravotnictví.
Do poloviny 19. století fungovala většina nemocnic ve Slezsku bez ženského řeholního personálu. Výjimkou byly pouze nemocnice řádu německých rytířů v Opavě a Bruntále a nemocnice alžbětinek v Těšíně, kde o pacienty pečovaly řádové sestry. Většina ostatních zařízení, včetně opavského Heiderichova ústavu, zaměstnávala tzv. civilní personál, včetně mužských ošetřovatelů.
Bylo tomu tak navzdory obvyklé praxi v jiných částech českých zemích, sousedním Prusku i jinde v Evropě, kde se skrze významné zapojení řeholnic při ošetřování nemocných ukazoval velký potenciál nově vznikajících ženských řeholních institutů v oblasti zdravotní péče. Jak dokládají výzkumy R. Wecker, řeholní sestry byly obecně vnímány jako přirozeně kvalifikované – jejich ženství bylo spojováno s péčí, starostlivostí a empatií. Navíc šlo z náboženských důvodů o vysoce motivovaná a disciplinovaná ženská společenství, která si rovněž dokázala předávat vzájemné profesní zkušenosti neformální cestou. Vedle tělesné péče zajišťovaly také duševní a duchovní podporu, často vykonávaly i praktické činnosti jako vaření nebo praní. Za svou službu nepožadovaly klasickou mzdu, ale skromnou částku na zajištění stravy a oděvu tzv. vestiář. Ubytování v nemocnici a zajištění léčby a léků v případě nemoci bylo rovněž obvyklou součástí zaměstnání. Výkon povolání ošetřovatelek řeholnicemi byl výhodný pro zřizovatele nemocnic, protože zájem o tuto práci byl malý. Sociální status a odměna civilních ošetřovatelek byly totiž nízké, ale jejich práce podléhala přísným instrukcím a omezovala jejich osobní život. Například do roku 1914 pro ně platil povinný celibát.
Ještě před polovinou 19. století se v Opavě vznikla dvě ženská řeholní společenství, která se zásadně podílela na rozvoji zdravotnictví. Prvním byly Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské (spojené s řádem německých rytířů) a jejich opavský klášter se stal mateřským pro další filiálky. Řeholnice původně měly převzít péči o nemocné v Heiderichově ústavu, ale nakonec si zřídily vlastní soukromou nemocnici napojenou na klášter v Beethovenově ulici. Dalším byly Milosrdné sestry III. řádu sv. Františka v Opavě, jež se zpočátku se zaměřovaly na výuku, ale od roku 1856 převzaly péči v Heiderichově ústavu a ošetřovatelství se stalo stěžejní částí jejich poslání. Obě kongregace chápaly zdravotní péči jako formu naplňování křesťanského poslání. Současně získávaly za svou práci uznání veřejnosti. Podobná situace panovala i u jiných kongregací. Pro ilustraci si připomeňme, že v roce 1880 existovalo ve Slezsku 14 nemocnic a většina z nich měla řeholní personál. Dočasnou výjimku tvořily například nemocnice ve Frýdku, Bílsku, Skočově nebo v Těšíně, kde ošetřovaly civilní nebo evangelické ošetřovatelky.
Rostoucí požadavky na zdravotní péči ve společnosti, vznik a rozvoj nových lékařských oborů a specializace pracovišť vedly ke zvyšování personálních nároků na počet ošetřovatelek. Například opavské františkánky postupně navyšovaly počet řeholnic v nemocnici. V roce 1910 dosáhl jejich počet v zemské nemocnici 31 sester, protože kapacita nemocnice tehdy přesáhla 250 pacientů. V té době bylo v jiných nemocnicích běžné, že v nich působilo jen 3–11 řeholnic. S dalším rozvojem opavské nemocnice a budováním nových oddělení počet řeholnic narostl v krátké době dokonce až na dvojnásobek v roce 1928.
I když počet řeholních ošetřovatelek ve zdravotnických zařízeních stále rostl, neznamenalo to ústup nebo úplné vymizení civilního personálu, protože řeholnice nesměly pracovat kupříkladu na oddělení s venerologickými nemocemi mužů. V opavské zemské nemocnici vedle řeholnic pracovalo také několik civilních ošetřovatelek pod záštitou Červeného kříže. Dále v bývalé nemocnici slezské církve evangelické augšpurského vyznání v Těšíně pro změnu působilo 19 evangelických ošetřovatelek (diakonek).
V období první republiky nadále přetrvával trend, kdy hlavní roli v ošetřování pacientů ve zdravotnických zařízeních sehrávaly řeholnice. Tento model měl silnou institucionální podporu státu. Klíčovým krokem bylo nařízení ministerstva vnitra č. 139 z roku 1914, které stanovilo nové požadavky na vzdělání ošetřovatelského personálu. Dokument mimo jiné doporučoval přednostně zaměstnávat diplomované ošetřovatelky ve státních zdravotnických zařízeních. Současně umožňoval zřizování ošetřovatelských škol i náboženským řádům a korporacím.
V meziválečném Československu byla poptávka po řeholních ošetřovatelkách velmi vysoká.
I přes finanční náročnost se tedy milosrdné sestry III. řádu sv. Františka v Opavě rozhodly jít vstříc těmto požadavkům. Ve spolupráci se zemskou nemocnicí otevřely v roce 1925 v Opavě třetí ošetřovatelskou školu v Československu. O několik let později, v letech 1928–1930, byla pro potřeby této školy postavena zcela nová budova, která poskytla odpovídající zázemí pro výuku a odbornou přípravu budoucích ošetřovatelek.
Škola se stala důležitým centrem odborné přípravy a v regionu sehrála významnou roli při profesionalizaci ošetřovatelské péče. Na její tradici i zkušenosti navázala později Střední zdravotnická škola v Opavě, která jako samostatná vzdělávací instituce funguje dodnes.
Za součást zdravotní péče o obyvatelstvo lze považovat rovněž existenci a fungování rychlé záchranné služby. Je málo známé, že Opava se může pochlubit jednou z nejstarších a dobře organizovaných záchranných služeb na našem území. Její vznik se datuje do roku 1904, tedy ještě před první světovou válkou. Záchranná služba zde vyrostla z tradice dobrovolných hasičů. Právě oni v Opavě založili v roce 1904 speciální samaritánský oddíl, který se zaměřoval na poskytování první pomoci a zdravotnickou asistenci při výjezdech hasičů. Ve stejném roce byla otevřena první záchranná stanice. Nacházela se v přízemí dnes neexistující budovy na rohu Almužnické a Radniční ulice (v místě parku za budovou Slezanky).
Díky spolupráci s Červeným křížem byl oddíl vybaven dvěma sanitními vozy – těžším pro výjezdy mimo město a lehčím pro městský provoz a dodala firma R. Czermak z Teplic, lehčí, pro městské výjezdy od Kopřivnické vozovky. Na svou dobu se jednalo výjimečný prostředek, protože byl osazen gumovými koly a elektrickým osvětlením, což zlepšovalo jeho použitelnost v noci.
Zdravotnictví na Opavsku do roku 1938 prošlo výraznou proměnou – od charitativní péče
k systému s odborným dohledem, kvalifikovaným personálem, nemocniční infrastrukturou a vzdělávacími institucemi. Tento vývoj odráží širší modernizační procesy v habsburské monarchii a Československu, přičemž Opava v tomto ohledu patřila mezi významná regionální centra.