Opava před první světovou válkou byla dynamickým zemským městem s rozvíjející se infrastrukturou, bohatým spolkovým životem a pestrým sociálním složením obyvatel. Současně ji však výrazně formovalo národnostní napětí mezi českou menšinou a německou většinou, které se promítalo do kultury, školství i každodenního života. Vedle tohoto rozdělení zde existovaly i propojující prvky a různorodé komunity, jež společně utvářely specifický charakter slezské společnosti.
Slezská společnost do 1. světové války
Na menšinové české straně činnost českých spolků zastřešovala Matice opavská (1877). Její existence a vlastnictví budovy v centru města Opavy přímo podnítila založení jiných českých spolků včetně Tělovýchovné jednoty Sokol (1884). Původně vznikla jako matice školská s cílem vzniku systému základního až středního českého školství ve Slezsku (žáci jí založené obecní školy odcházeli do matičního českého gymnázia v Opavě anebo od roku 1911 české měšťanky v Jaktaři). Postupně rozšiřovala svůj program (a aktualizovala spolkové stanovy) na založení muzea schraňujícího památky české povahy především opavského venkova. Písemnosti a artefakty uložené v Muzeu Matice opavské pak pedagogy českého gymnázia v Opavě a činovníky spolku podnítily k založení prvního vědeckého periodika ve Slezsku (1892) přetvořením informačního Věstníku Matice opavské. Bylo také potřeba věstník i publikace českých autorů v převážně německém městě tisknout – proto (1908) zakoupila tiskárnu. Když hrozil zánik jediných českých novin na Opavsku, Opavského týdeníku Matice opavská převzala kontrolu nad jeho redakcí a režií. A i když po několika desetiletích záslužné práce Opavský týdeník (1912) zanikl, jistou dobu paralelně vycházel se spolkovým periodikem slezského českého hasičstva – Slezským věstníkem (založen 1901). Aktivity organizátora župy českého hasičstva ve Slezsku, slezského poslance a učitele Rudolfa Gudricha (1862-1937) byly progresivnější než počiny starší Matice opavské.
Protipólem Matice opavské byl pro německou většinu v Opavě spolek Nordmark (založen1894). Jeho představitelé se scházeli nedaleko v salónku kavárny na Horním náměstí, protože se často jednalo o špičky opavské samosprávy a z radnice bylo do kavárny Philipp „co by kamenem hodil“. Významný byl rovněž Deutscher Schulverein (německý školský spolek), který podporoval německé školství a kulturu v regionu. Vůči oběma se Matice opavská přímo vymezovala. Napětí mezi oběma etniky – respektive mezi nacionály obou stran – pravidelně vyúsťovaly v otevřené konflikty, kdy jedna strana fyzicky napadala druhou. Příležitostí k tomu bylo konání spolkových slavností tzv. Matičních dnů či sokolských slavností, kdy němečtí nacionalisté využívali početní převahy i očekávaného zastání u městské policie (jak už bylo výše uvedeno představitele opavské samosprávy se angažovali v německých nacionálních spolcích).
Na druhé straně slezskou společnost před Velkou válkou netvořili jen Němci a Češi, respektive nacionalisté. Víme o osobnostech, které se (s ohledem na práci, které se věnovaly) prolínaly českou i německou kulturou. Zmiňme významného historika slezského novověku Josefa Zukala (1841-1929), který učil na německé reálce a bydlel v sídle Matice opavské. Publikoval jak v německém tisku, tak v českém (články uveřejňoval v Troppauer Zeitung i v Opavském týdeníku; odborné studie ve Věstníku Matice opavské i v Zeitschriftu für Geschichte Schlesiens.
Nicméně rozkol mezi německou a českou společností byl natolik výrazný, že i profesní (lékařský) a charitativní (červený kříž), sportovní spolky ve Slezsku existovaly duplicitně. Úřady evidovaly spolky české i německé z jednoho místa, byť měly přibližně stejnou náplň činnosti (hasiči, hospodářské spolky).
Opava byla za purkmistrů Emila Rochowanského (1841-1908), Walthera Kudlicha (1857-1930) městem příležitostí, rostl počet obyvatel. Němců zde v roce 1910 žilo 27 240, Čechů oficiálně 2 039. V období architektonického rozmachu byly budovány reprezentativní stavby v historizujícím a secesním stylu, které dodnes Opavě dodávají patinu noblesy. Jen v desetiletí 1900 až 1910 v Opavě vzrostl počet domů z 1408 na 1588. Obyvatel z 27 tisíc na 31 tisíc. Disponovala moderní infrastrukturou – elektrickým osvětlením, kanalizací i od roku 1905 tramvajovou dopravou napojenou na obě železniční nádraží. Ovšem možnost uplatnění se v politice samosprávy (zemský sněm) či výše v parlamentu monarchie ve Vídni se nabízela do zavedení všeobecného rovného volebního práva (1907, s vyloučením žen) jen menšině – občanům vzdělaným a s určitým majetkem.
Zemské město Rakouského Slezska bylo vnímáno jako klidné místo nabízející vyžití v mnoha nejen kulturních oblastech – procházky po promenádě, v parcích, návštěvy kaváren, restaurací či divadla. Ve středu města se v jisté části roku nacházela místní šlechta (Janottové vlastnící panství Stěbořice, Razumovští podnikající v lázeňství na Vítkovsku, Rolsbergové s majetkem v Litultovicích). Aristokracie (zemští prezidenti) také byla pravidelně vidět v městském parku na akcích okrašlovacího spolku, červeného kříže, ve spolcích pro obnovu památek. V zemských úřadech, ve školství bylo třeba vysokoškolsky vzdělaných odborníků (otec pozdější ochránkyně africké fauny a flóry Joy Adamson, Ing. Viktor Gessner pracoval v zemském domě jako inspektor parních strojů). Rozvíjel se obchod a průmysl. Okolí Opavy („hedvábná Jaktař“) bylo ale převážně zemědělské.
Život v Opavě je třeba vidět v kontextu dějin monarchie. Za prací se sem stěhovali Poláci z Rakouské Haliče (okolí Krakova), početně až několik tisíc. Asimilovali se především s českou menšinou, byť sem (především Kateřinek u Opavy, kde pracovali v cukrovaru a na místních statcích) někdy přicházely úplné páry. Někteří Slezané část svého života strávili prací či vojenskou službou v jiné části monarchie, vraceli se s partnery původem mj. z rakouského dílu Itálie. A naopak italští odborníci zde nalezli práci při budování železničních pobočných tratí, mostů, případně regulaci řeky Opavy v letech 1910-1913 (rodina Migliarini v Kateřinkách).
Židovská menšina v Opavě exponenciálně rostla od poloviny 19. století, kdy především obchodníci, majitelé přádelen a textilních továren, představitelé svobodných povolání (lékaři a právníci) pragmaticky hledali možnost svého uplatnění i vzestupu podnikání a už nebyli omezeni neprostupnými ghetty. V roce 1900 oficiálně čítala 3 % místního obyvatelstva, více než 1200 Opavanů. Byla to komunita asimilovaná a velmi mobilní, často se stěhovala – z Opavy do Vídně. Anebo dále z Vídně do Ameriky – což byl případ dědečka pozdějšího ministra zahraničních věcí Spojených států amerických. Fritz Kohn, rodák ze slezského Horního Benešova, se před vystěhováním do Nového světa nechal ve Vídni přejmenovat na Kerryho. Měla své kulturně podpůrné spolky, společenské zázemí jim poskytovala synagoga a její okolí. V období před vypuknutím války se vnímali jako Židé, doma hovořili jidiš či německy. Dětem umožnili kvalitní vzdělání. Tím se pak paradoxně vzdálily rodinnému podnikání (spíše životem bonvivána žil Adolf Altschul, vnučka zakladatele likérky Lichtwitz se stala malířkou). Byli hrdí (Friedrich „Fritz“ Herrmann) na skutečnost, že vstup do armády jim nyní není znemožněn.
Významnou částí místní společnosti byla vojenská posádka. V Opavě sídlil pluk „Kaiser“ a proto zdejší posádku několikrát navštívili rakouští arcivévodové – inspektor císařské armády a následník trůnu František Ferdinand Este i pozdější císař Karel I. Rozsáhlé majetky na Opavsku a Bruntálsku vlastnil řád Německých rytířů, který zajišťoval chod děkanství a nejvýznamnější farnosti, i nemocnice na Panské ulici.
Přestavbu chrámu Nanebevzetí Panny Marie dozoroval iniciátor radikální přeměny hradu Bouzova – velmistr řádu, arcivévoda Evžen Habsburský (1863-1954). Podporoval také činnost spolku c. k. vojenských vysloužilců. A nesmíme opomenout, že právě císař František Josef I. a titulární opavsko-krnovský kníže, Jan II. z Lichtenštejna (1840-1929) nejvíce přispěli na sanaci první stoleté povodně na řece Opavě v červenci 1903. Zejména posledně jmenovaný donátor daroval pozemky a cenné umělecké sbírky do vínku uměleckoprůmyslového muzea v Opavě (zal.1882, dnes Slezské zemské muzeum). Obdobně finančně podpořil činnost Moravskoslezského sudetského horského spolku při výstavbě rozhledny Cvilín nad Krnovem. Neboť pěstování sportovních aktivit – obliba bruslení, turistiky, horolezectví (alpský spolek) - bylo tehdy ve Slezsku populárním způsobem prožití volného času širokých vrstev.
Autorka: Jaromíra Knapíková (Zemský archiv v Opavě)