Rok 1866 přinesl Opavě dramatické události spojené s prusko-rakouskou válkou, které zasáhly každodenní život města i jeho obyvatel. Tato kapitola vám příbliží útěk zemských úřadů, pruskou okupaci, napjaté soužití s vojskem i hrdinství opavského 1. pěšího pluku na bojištích války. Zvláštní pozornost je věnována epidemii cholery, která se stala jedním z nejtragičtějších důsledků válečných událostí.
V předvečer prusko-rakouské války byla situace v pohraničních oblastech Rakouské monarchie velmi napjatá. Pruské jednotky se začaly soustřeďovat u hranic a jejich pohyb nešlo přehlédnout. V případě nepřátelského vpádu byly proto připraveny evakuační plány pro zemské úřady – směrem do Těšína, Jablunkova a případně dále do Uher. Armáda přitom nepočítala s obranou Opavy, která byla považována za problematickou.
Dne 17. června 1866, čtyři dny před oficiálním vyhlášením války, rakouská armáda město opustila a stáhla se částečně do Olomouce, částečně do Krakova. Bezprostředně poté uprchl z Opavy rovněž zemský prezident Hermann svobodný pán von Pillersdorff. Odjel spolu
s několika úředníky a zemskými pokladnami, ve strachu z možného zajetí. Zbylému personálu úřadu udělil dovolenou. Stejný krok učinil posléze rovněž okresní hejtman Krulich.
Pillersdorff však nedodržel předem schválený evakuační plán – místo přesunu do Těšína a Jablunkova zamířil do Hranic na Moravě. Tím porušil služební předpisy a opustil svěřenou zemi bez souhlasu panovníka. Jeho jednání vyvolalo vlnu nevole, a to jak mezi obyvateli Opavy, tak ve vládních kruzích. Opavský týdeník se k událostem vrátil s odstupem několika let a připomněl: „… První se dali na útěk císařští úředníci, a v čele jejich tehdejší zemský prezident Pillersdorff. Tento pán manévroval s některými úředníky tak opatrně mezi Opavou, Frýdkem a Hranicemi, že se dlouho nevědělo, kde se vlastně c. k. zemská vláda nachází. Tato opatrnost vzbudila všeobecnou nevoli …“
Státní ministr Belcredi požadoval po Pillersdorffovi vysvětlení. Obsáhlá zpráva, kterou prezident poslal, však státního ministra neuspokojila. Ještě téhož dne proto připravil Belcredi návrh na jeho odvolání. Kromě porušení služebních povinností se zvažovalo i vyšetřování pro vlastizradu. Císař prezidenta Pillersdorffa penzionoval bezodkladně 25. června 1866.
Vedením zemského úřadu byl dočasně pověřen dvorní rada Woytech, který rovněž
s Pillersdorffem pobýval v Hranicích. Opavský týdeník později poznamenal, jak lidé reagovali na zprávu o prezidentově odvolání: „… Jistý pán četl nahlas před kavárnou Reschovou zprávu z Vídně, že Jeho Veličenstvo ráčilo svobodného pána Pillersdorffa (pro jeho nevčasný útěk) zbavit funkce zemského prezidenta. Všeobecné ‚bravo‘, to jest ‚výborně‘, bylo téměř jednohlasnou odpovědí. Nebylo člověka v Opavě, který by se odvážil tvrdit, že si svůj pád nezasloužil …“
Novým zemským prezidentem jmenoval císař dosavadního šéfa místodržitelské komise
v Krakově Augusta von Merkl. Nový prezident zemské záležitosti zprvu spravoval
z neobsazené části Slezska (Těšín, Bílsko) a teprve po příměří v srpnu 1866 přesídlil do Opavy.
Teprve dva dny po odvolání Pillersdorffa a týden po jeho útěku z Opavy vstoupila dne 27. června 1866 do města první pruská vojska. Podle vzpomínek pamětníků, jak je zaznamenal kateřinský kronikář Matěj Valík, „…šla v čele pochodujícího vojska hudba, a s ní podle některých osel, podle jiných kozel. Za vojskem táhlo mnoho Prajzů s vozíčky a trakači, kteří pobízeli vojáky, aby už konečně začali rabovat…“ Jednalo se o skupinu 150 až 200 pruských vojáků. Vojáci po vstupu do města zničili telegraf a brzy poté Opavu opustili.
Větší pruský oddíl, čítající přibližně 1500 mužů, dorazil do Opavy 5. července pod vedením plukovníka Malachowského. Krátce nato přijel i jeho nadřízený, generál Knobelsdorf, s dalšími silami. Pruské velení varovalo místní obyvatele před zradou a špionáží a zároveň požadovalo zajištění ubytování a stravování pro vojáky. Koordinací těchto záležitostí byl pověřen opavský purkmistr Karl Dietrich. Podle dobových svědectví přijíždělo do města denně přibližně 60 až 70 vozů se zásobami.
Dne 14. července pruská armáda Opavu opustila a zamířila směrem k Bruntálu. Ve městě však zůstala pruská okupační správa – konkrétně pruský úředník landrát von Selchow.
V následujících dvou týdnech Opavou prošlo ještě několik dalších pruských jednotek, které se zde zdržely zpravidla jen dva až tři dny.
Dne 29. července vpadla do Opavy rakouská domobrana pod velením kapitána Alfreda von Vivenota, operujícího z Karlovy Studánky. Při této akci byl zatčen pruský landrat Selchow. Avšak zprávy o Mikulovském příměří z 26. července Vivenotovy další aktivity ve „partyzánském“ boji proti Prusům zastavily.
Po návratu pruských jednotek do města se napětí mezi nimi a rakouskými vojáky rychle vyostřilo. Když dokonce padly výstřely, obvinili Prusové Rakušany z porušení příměří a přinutili je město opustit. Pruské velení následně vyhlásilo stav obležení a hrozilo represáliemi. Až diplomatický zásah purkmistra Dietricha pomohl situaci uklidnit.
Po uzavření Pražského míru se pruská posádka v Opavě významně rozrostla a setrvala zde až do 20. září. Podle mírových podmínek měla být pruská armáda po stanovenou dobu živena místním obyvatelstvem předepsaným způsobem. Místní tisk tehdy konstatoval, že „,,, Opava jsou jedna velká pruská kasárna …“.
To, že podobná situace panovala i jinde, dokládají vzpomínky štáblovského rodáka a napajedelského děkana P. Petra Tesaře: „… Ve Štáblovicích zůstalo pruské vojsko celých pět týdnů, a tak zdomácněli, že se jim odtud ani nechtělo. Jedlíci byli velicí, byli to žráči, každý i největší jedlík domácí se divil, kam se to v nich ztrácí. Teprve když vypukla cholera a lidé náhle umírali, byli odtud odvoláni…“
Pro zajištění zásobování pruské armády zřídil zemský prezident Merkl počátkem srpna tzv. Zemskou komisi pro zásobování pruských vojsk. V návaznosti na ni vznikla začátkem září také Zemská komise pro náhradu válečných škod roku 1866. Dne 20. září opustili město Opavu poslední Prusové spolu s landrátem Selchowem. V říjnu 1866 navštívil Opavu osobně císař, aby poděkoval Opavanům za věrnost a vlastenecké nasazení v době války. Při té příležitosti vyznamenal purkmistra Dietricha další osoby.
Jedním z vážných důsledků prusko-rakouské války roku 1866 byla epidemie cholery, kterou pruská vojska zavlekla do českých zemí. Na Opavsku se nemoc objevila v době, kdy již řádila na většině Moravy i v nedalekém pruském Ratibořsku.
První zaznamenaná úmrtí v Opavě se odehrála 24. srpna 1866 – obětí byla pacientka místní nemocnice a dvě řádové ošetřovatelky. Právě nemocnice se v následujících týdnech stala hlavním ohniskem nákazy. Kromě ní se většina případů soustředila do ulic Židovská (dnes Na Valech) a Solná, kde žilo chudé dělnické obyvatelstvo. Pravděpodobným zdrojem infekce se staly dvě studniční pumpy, jejichž voda byla kontaminována bakteriemi cholery v důsledku špatného nakládání s odpady a nedostatečné ochrany pitné vody.
Vrchol epidemie nastal ve druhém zářijovém týdnu. Poté začaly počty nakažených i zemřelých postupně klesat, až nemoc koncem října zcela ustoupila. Podle zprávy městského lékaře onemocnělo v Opavě celkem 470 osob, z nichž 225 se uzdravilo a 245 zemřelo. Nejvíce postiženi byli lidé z nižších sociálních vrstev – s nedostatečnou výživou a žijící v nevyhovujících hygienických podmínkách. Výrazná byla také úmrtnost mezi ženami.
Epidemie cholery odhalila vážné nedostatky v hygienicko-zdravotním stavu města, zejména v oblasti kanalizace, likvidace odpadů a ochrany vodních zdrojů. Tato zjištění přiměla městskou radu k tomu, aby v následujících letech věnovala pozornost těmto problémům.
Domovským plukem v Opavě byl od roku 1853 1. pěší pluk s označením Der Kaiser – doplňovaný o jméno aktuálně vládnoucího panovníka. Lidově se mu říkalo Kaiserinfanterie, tedy „císařská pěchota“. Opavsko tvořilo jeho tzv. doplňovací obvod a až do roku 1912 sídlilo v Opavě také jeho velitelství.
Typickým rozlišovacím znakem příslušníků pluku byly tmavě červené výložky na uniformách a žluté knoflíky – běžné označení v rámci rakouské armády.
Ve stejný den, kdy 27. června 1866 vstoupily do Opavy pruské oddíly, se 1. pěší pluk zúčastnil jednoho z mála rakouských vítězství v prusko-rakouské válce. V rámci brigády generálmajora Knebela sehrál klíčovou roli v bitvě u Trutnova. Při tomto střetnutí padlo 116 mužů, 9 důstojníků a byli zabiti i velitelé dvou praporů. Na památku tohoto vítězství se 27. červen stal pamětním dnem pluku.
Následující den se pluk opět střetl s Prusy, tentokrát u Nového Rokytníka, ale na základě rozkazu Rakušané ustoupili. V pozdější krvavé bitvě u Hradce Králové (Sadové), konkrétně na výšinách u Chlumu a Lípy, byl pluk nasazen k udržení těchto klíčových pozic. Díky svému nasazení a houževnatosti umožnil ústup zbytku rakouské armády. Ztráty pluku byly značné – padlo nebo bylo zraněno či nezvěstných 17 důstojníků a 683 mužů. Není proto překvapivé, že řada příslušníků 1. pěšího pluku byla vyznamenána za statečnost.
Po stažení pruských jednotek z Opavy se pluk slavnostně vrátil do opavské garnizony. Obyvatelé města jej přivítali jako hrdiny.