Ostravsko-opavská operace patřila k největším a nejtěžším vojenským operacím na území severní Moravy a Slezska v závěru druhé světové války. Od března do května 1945 zde sváděly sovětské, československé a německé jednotky urputné boje o strategicky klíčovou průmyslovou oblast, chráněnou rozsáhlým systémem opevnění. Operace si vyžádala desetitisíce obětí mezi vojáky i civilisty a zásadně ovlivnila podobu regionu i jeho poválečný vývoj.
V závěru 2. světové války byla ostravská průmyslová oblast nejen důležitou ekonomickou základnou Německa, ale také důležitým prostorem z hlediska dopravní infrastruktury. Ostatní průmyslové oblasti v Polsku a Německu byly v důsledku postupu Rudé armády z východu a spojeneckých jednotek ze západu ztraceny.
Již v září 1944 byl na základě nařízení Adolfa Hitlera vypracován plán budování opevnění v protektorátu, který byl v kompetenci státního ministra K. H. Franka. Samotná realizace obranných linií začala v prosinci 1944 a na zákopové práce mělo být povoláno až 65 000 mužů ve věku 17 – 45 let. V lednu a březnu 1945 Karl Hermann Frank Ostravsko navštívil, což dokládá význam, jaký byl regionu z hlediska obrany přikládán.
Zároveň byl v prosinci 1944 pro území protektorátu vyhlášen i plán ARLZ (Auflockerung – Räumung – Lähmung – Zerstörung), což znamenalo v případě nemožnosti další obrany odvoz veškerého materiálu z okupované oblasti, odsun lidí a majetku, demontáž zařízení továren, zaminování a likvidace území, šlo tedy o uplatnění taktiky spálené země.
Obranný systém, jehož součástí se stalo v prostoru Ostravska a Opavska i pásmo pohraničního opevnění, budované od roku 1935, tvořilo pět pásem polních a železobetonových opevnění, minová pole, drátěné zátarasy a opěrné body v terénu. Celý tento systém sahal až do hloubky 50 km a tvořil pro útočící sovětské a československé jednotky obtížnou překážku.
Etapy ostravsko-opavské operace
Dne 23. února 1945 vydal gen. Ivan Jefimovič Petrov operační směrnici č. 0092 OP vojskům 4. ukrajinského frontu k provedení ostravsko-opavské operace (tehdy nazývané moravsko-ostravská), v níž bylo jako nejbližší cíl pro hlavní síly 38. a 1. gardové armády vytyčeno:
Ostravsko-opavskou operaci provedl 4. ukrajinský front, v jehož sestavě bojovala 38. armáda generálplukovníka Kirila Semjonoviče Moskalenka, 1. gardová armáda generálplukovníka Andreje Antonoviče Grečka, 8. letecká armáda generálporučíka Vasilije Nikolajeviče Ždanova, na pomocném směru na Slovensku 18. armáda generálporučíka Antona Josifoviče Gastiloviče. Od 6. dubna 1945 se operace účastnila i 60. armáda generálplukovníka Pavla Alexejeviče Kuročkina, která přešla ze svazku 1. ukrajinského frontu.
V záloze 1. gardové armády byla včleněna 1. čs. samostatná tanková brigáda, později převelená k 38. armádě, 8. letecké armádě byla operačně podřízená 1. čs. smíšená letecká divize.
Na německé straně stála proti sestavě 4. ukrajinského frontu 1. tanková armáda (1. Panzer Armee) pod velením gen. Walthera Nehringa, podléhající skupině armád Střed (Mitte). Jejím vrchním velitelem byl polní maršál Ferdinand Schörner. Leteckou podporu pozemním jednotkám poskytovala 3. letecká divize (3. Flieger-Division) genmjr. S. von Falkensteina, podléhající VIII. leteckému sboru. V březnu byla do prostoru Slezska přesunuta také 18. dobrovolnická divize pancéřových granátníků SS Horst Wessel pod velením plk. Heinricha Petersena.
Do operace se zapojilo přes 265.000 vojáků 4. ukrajinského frontu (včetně příslušníků 1. čs. samostatné tankové brigády a 1. čs. smíšené letecké divize). Na německé straně proti nim stálo 155.000 vojáků německé armády. V boji padlo téměř 24.000 sovětských a československých vojáků, na straně nepřítele se nejčastěji uvádí zhruba 70.000 mrtvých, zraněných a nezvěstných. Při bojích také zahynuly stovky civilistů.
Počty padlých, zajatých, zraněných či nezvěstných nelze přesně určit. Fronta v závěru války postupovala rychle, ostatky padlých vojáků zůstaly mnohdy v zákopech, v lesích, kde spočívají dodnes, aniž by jejich smrt byla zdokumentována. Řada těžce raněných vojáků zemřela v polních lazaretech, mnozí zemřeli a byli pohřbeni bez zadokumentování jejich smrti, často dokumentace byla ztracena během evakuace.
Celé období trvání bojů v rámci ostravsko-opavské operace lze rozdělit na tři časová období:
etapa 10. března - 23. března 1945
První fáze operace byla zahájena 10. března v 6.50 hodin a sovětské velení předpokládalo, že během ní bude dosaženo hranic Československa a v průběhu několika dní bude osvobozena Ostrava. Boje začaly na vzdálených přístupech v Polsku ve směru na Nový Jičín - Olomouc. 38. armáda zahájila útok v prostoru obcí Pawłowice – Golasowice – Jarząbkowice – Strumień. Během týdne se však podařilo v celém úseku fronty postoupit pouze o 6 - 12 km, sovětské jednotky se zastavily na linii Pniówek – Bzie Górne – Pielgrzymowice.
Urputná německá obrana a nepříznivé počasí přivodily citelné ztráty na životech a technice.
Nedařilo se ani 18. armádě (v jejíž sestavě bojovaly jednotky 1. čs. armádního sboru) na Slovensku, které se nedařilo prolomit německou obranu u Liptovského Mikuláše. Útoky byly proto zastaveny, aby mohlo dojít k přeskupení vojsk a změně strategického směru útoku. Po vyhodnocení situace bylo sovětským velením rozhodnuto zaútočit stokilometrovým obchvatem Ostravy ze severu, a to z prostoru polského města Żory směrem na Wodzislaw a Opavu.
etapa 24. března – 14. dubna 1945
Dne 24. března v 10.10 hodin zahájily jednotky 38. armády u města Żory, které bylo významným německým opěrným bodem v obranné linii, útok mohutnou dělostřeleckou přípravou, k níž se přidaly nálety bitevních letounů. Do bojů byla v tento den nasazena i 1. čs. samostatná tanková brigáda, která útočila z prostoru silnice Żory – Baranowice směrem na obec Osiny, Borynia a dále na Wodzisław. Zvlášť těžké boje se odehrály o obec Szeroke a o samotné město Wodzisław, které bylo osvobozeno o dva dny později, 26. března. Bojů se svou jednotkou se účastnil i velitel brigády, mjr. Vladimír Janko. Brigáda však v těžkých bojích zaznamenala ztráty nejen na technice, ale také na lidských životech.
V tento den byl vyměněn také velitel 4. ukrajinského frontu. Místo generála Petrova byl nasazen zkušený generál Andrej Ivanovič Jeremenko, který se od počátku napadení Sovětského svazu účastnil řady bojových operací, např. v zimní protiofenzivě u Moskvy, v bitvě u Stalingradu nebo při osvobození Krymu.
V dalších dnech byly cílem útoku řeky Olše a Odra ve směru na Bohumín a Hlučín. Německá obrana byla posílena dalšími zálohami a přesunutými jednotkami. V úporných, osm dní nepřetržitě trvajících, bojích ztratila 1. čs. tanková brigáda 28 tanků, zaznamenala přes 200 raněných a přes 80 mrtvých.
Dne 1. dubna ofenziva pokračovala postupem přes řeku Odru ke Tworkówu. Boje u tworkówského předmostí skončily až 6. dubna. V bojích zde padl i vynikající tankista Stěpan Vajda, kterého zasáhl německý ostřelovač. Jeho ostatky jsou pohřbeny v samostatném hrobě za Památníkem Rudé armády v Komenského sadech v Ostravě.
Dne 6. dubna byla přičleněna ke 4. ukrajinskému frontu 60. armáda, která pokračovala v bojích v úseku Rozumice – Sudice – Opava – Moravský Beroun – Litovel.
38. armáda měla soustředit síly ve směru Sudice – Borucin – Dolní Benešov – Ostrava.
1. gardová armáda měla útočit ve směru Gorzyce – Laziska – Slezská Ostrava – Frýdek – Nový Jičín – Přerov.
etapa 15. dubna – 5. května 1945
Rozhodující etapa ostravsko-opavské operace byla zahájena ráno 15. dubna útokem 60. a 38. armády směrem na Rohov – Sudice – Strahovice, současně 1. gardová armáda zahájila útok ze severního směru přes Bohumín na Ostravu.
Do této etapy bojů zasáhla také 1. čs. smíšená letecká divize, jejíž dva pluky (1. stíhací a 3. bitevní) podporovaly pozemní jednotky, útočily na německou techniku a sváděly nad frontou souboje s letadly protivníka.
Po dosažení československých hranic postupovala 60. armáda dále na Opavu, která byla v letech 1938 - 1945 centrem jednoho ze tří vládních obvodů v rámci Sudetské župy nepatřila do Protektorátu Čechy a Morava). Civilní obyvatelstvo muselo město opustit již v zimních měsících roku 1945, Opava Němci prohlášena za pevnost a počítalo se s jejím zničením. Od března na Opavu a okolní obce útočilo letectvo a dělostřelectvo. V závěrečných bojích bylo zcela zničeno 880 domů a poškozeno 3 700 objektů, téměř 85% všech staveb. Urputné boje skončily 22. dubna 1945.
38. armáda postupovala ze Sudic na Bolatice a Kravaře, kde probíhaly tvrdé boje o železniční trať. Po překročení řeky Opavy se útok soustředil na Štítinu. Dne 24. dubna upřesnil štáb 4. ukrajinského frontu plán útoku na Ostravu. 60. armáda měla dále postupovat směrem na Hradec nad Moravicí, Vítkov a Bílovec, 38. armáda směrem na Háj, Dobroslavice, Velkou Polom a Klimkovice, 1. gardová armáda ve směru Darkovice, Hlučín, Děhylov, Koblov.
Rozhodující úder na Ostravu byl zahájen 26. dubna. Na velitelskou pozorovatelnu, vybudovanou 16. dubna 1945 po osvobození Bolatic na kótě 271 (dnes na tomto místě stojí pomník obětem II. světové války), přijeli v tento den dokonce představitelé nové československé vlády, ustavené 4. dubna 1945 v Košicích – její místopředseda Klement Gottwald a ministr národní obrany Ludvík Svoboda, aby se zde setkali s velitelem 4. ukrajinského frontu A. I. Jeremenkem a velitelem 38. armády K. S. Moskalenkem. Přítomen byl i velitel 1. čs. samostatné tankové brigády mjr. Vladimír Janko. V 11 hodin byla zahájena dělostřelecká příprava ve směru na Háj - Velká Polom a Klimkovice. V obcích se bojovalo o každý dům, zvlášť těžké boje sváděly sovětské a čs. jednotky o Dolní Lhotu a Čavisov, který byl osvobozen 28. dubna.
Ve směru od Opavy byly nejtěžší boje svedeny o Hrabyni, která byla díky své vyvýšené poloze důležitým opěrným bodem německé obrany. O obec se bojovalo týden, a když byla dne 27. dubna osvobozena, byla téměř celá prakticky zničená.
Dne 29. dubna dobyla 1. gardová armáda Hlučín a v tento den se linie fronty zastavila na čáře Lubojaty – Zbyslavice – Hýlov – Svinov.
Boje o samotné město Ostravu vypukly dopoledne 30. dubna. Do těchto bojů byla zapojena i čs. tanková brigáda, která toho dne ráno vyjela od Hýlova ke Klimkovicím. V průběhu postupu však dostala rozkaz přesunout se k Zábřehu, kde již jednotky 38. armády překonaly řeku Odru a vytvořily zde předmostí. Čs. tankisté postupovali přes Vřesinu, Porubu a Svinov. U Zábřehu se sovětskými jednotkami 128. horské gardové střelecké divize překročili Odru a rychle postupovali přes Vítkovice do centra Ostravy.
Ze severu od rána útočily jednotky 1. gardové armády, které obsadily Petřkovice a později Přívoz.
K sovětským a československým vojákům se ihned začali v centru města přidávat ozbrojení občané, především zaměstnanci místních továren a příslušníci domácího odboje. Ti v mnoha případech zlikvidovali v průmyslových objektech Němci nainstalované výbušniny a zabránili tak jejich likvidaci.
U hotelu Palace se sovětské a československé tanky rozdělily – část postupovala Nádražní třídou k Nové radnici, část k mostu na Slezskou Ostravu. Tudy postupovali i čs. tankisté. Pro další postup bylo nutno zajistit průchod přes řeku Ostravici po mostě, dnes známém jako Sýkorův (tehdy Říšský). Na most vjel jako první tank s číslem 051 s velitelem Nikolajem Ivasjukem, řidičem Alexandrem Hrochem, střelcem Josefem Vaňkem a radistou Ivanem Ahepjukem. Střelbou německých vojáků z domů naproti mostu byl zasažen a zemřel Ivan Ahepjuk, velitel tanku byl těžce raněn. (Tento boj dodnes připomíná tank 051, stojící na podstavci u Sýkorova mostu).
Osvobozením centra města však boje v prostoru severní Moravy a Slezska nekončily, ačkoliv německé jednotky začaly pod náporem sovětských jednotek ustupovat. V noci z 30. dubna na 1. května se bojovalo např. o nádraží ve Svinově, kde se snažily probít z obklíčení téměř tři tisíce německých vojáků. Stejně tak jednotky 1. gardové armády bojovaly s Němci v Hrušově, Muglinově, Heřmanicích, Bartovicích a Radvanicích. Osvobozením dvou posledně jmenovaných 2. května skončily boje o Ostravu.
O další důležitá města se bojovalo ještě v dalších dnech, Orlová byla osvobozena 3. května, stejně jako Karviná, Třinec a Český Těšín. Do 5. května se bojovalo na Frýdecko-Místecku, stejně tak kolem Brušperka.
Do 6. května se bojovalo mezi Frenštátem a Rožnovem pod Radhoštěm. Z Frenštátu dokonce Němci vypravili z nádraží směrem do Frýdlantu vlak, vybavený pluhem na trhání pražců.
Ještě několik měsíců po podepsání příměří 8. května 1945 setrvávali příslušníci vojenských jednotek v ČSR. Sovětské a americké jednotky byly na základě dohody mezi J. V. Stalinem a prezidentem Harry S. Trumanem staženy k 1. 12. 1945.
U příslušníků německých jednotek byla situace složitější. Němci, zajati americkými jednotkami, byli předáváni československým orgánům. Ti, které zajali příslušníci čs. jednotek či domácího odboje, byli přesouváni do zajateckých táborů, stejně tak ti, které zajali Sověti. V roce 1946 bylo v zajateckých táborech kolem 48 000 zajatých německých vojáků. Ti byli do konce roku postupně propuštěni na základě dohody ministrů zahraničí USA, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu, kterou uzavřeli na konferenci o poválečném uspořádání Evropy v Moskvě v dubnu 1947.
Útvar navazoval na činnost 1. čs. takového praporu, který se začal formovat v únoru 1943. V listopadu téhož roku se tankisté vyznamenali v bojích o Kyjev a Bílou Cerkev. Díky mobilizaci volyňských Čechů na jaře 1944 došlo k reorganizaci 1. čs. armádního sboru, v jejímž rámci došlo k 20. květnu ke zřízení 1. čs. tankového pluku a poté v červenci 1944 vznikla 1. čs. tanková brigáda do jejíhož čela byl jmenován teprve osmadvacetiletý Vladimír Janko. Původní velitel tankového praporu, bývalý legionář z první světové války Gustav Krautstengl-Krátký, zahynul v červnu 1944 při autonehodě. Brigáda byla nasazena do bojů v karpatsko-dukelské operaci, neměla však plný počet tanků.
Po reorganizaci a doplnění sil a techniky (s 65 tanky byla nejsilnější tankovou jednotkou 38. armády) se brigáda od 24. března 1945 zapojila do ostravsko-opavské operace, a to v hlavním směru útoku na polské město Žory. Počátkem dubna se podílela na překročení Odry u Tworkowa a 15. dubna u Sudic na Hlučínsku pronikla na předválečné československé území. O tři dny později sehrála klíčovou roli při bojích o předmostí za řekou Opavou u Štítiny. V závěru dubna bojovala na přístupech k Ostravě a podílela se na osvobození města. V příštích dnech se tankisté účastnili postupu 4. ukrajinského frontu k Olomouci, kde je zastihl konec války. Ještě 8- kvěětna 1945 svedli svůj poslední souboj s nepřítelem u Litovle.
Svou činnost zakončila čs. jednotka slavnostní přehlídkou v Praze dne 17. května 1945.
Základem jednotky se stala v roce 1944 skupina 21 čs. příslušníků RAF, která byla po dlouhých jednáních mezi sovětským, britským a československým velením vyslána z Velké Británie do Sovětského svazu. Zde 5. května 1944, po přeškolení na stíhací letouny La 5FN, byla z čs. letců na základně Ivanovo vytvořena 128. čs. samostatná stíhací letecká peruť pod velením škpt. Františka Fajtla. Již začátkem června byla peruť reorganizována na 1. čs. samostatný čs. stíhací letecký pluk, který se od 17. září 1944 účastnil Slovenského národního povstání. Pluk operoval z letiště Tri duby až do 25. října, kdy se musel po porážce povstání stáhnout.
Protože ze Slovenska přeletělo v srpnu do Sovětského svazu 108 slovenských letců, mohly být postaveny další dva čs. letecké pluky a k 25. lednu 1945 tak vznikla na základně Przemyśl 1. čs. smíšená letecká divize pod velením pplk. Ludvíka Budína. Divizi, která operačně podléhala 8. letecké armádě, tvořil 1. čs. stíhací letecký pluk pod velením mjr. Františka Fajtla, 2. čs. stíhací letecký pluk pod velením mjr. Ivana Haluzického a 3. čs. bitevní letecký pluk pod velením mjr. Mikuláše Guljaniče.
Od 14. dubna 1945 se 1. a 3. pluk divize účastnil z letiště Poręba bojů v ostravsko-opavské operaci. S letouny Lavočkin La-5 a La-7 a s bitevníky Il 2-Šturmovik útočili piloti divize na stanoviště německé techniky, infrastrukturu, velitelská stanoviště a poskytovali vzdušnou podporu pozemním jednotkám. 2. stíhací pluk, dislokovaný v polských Balicích, do bojů nezasáhl, protože jeho piloti neměli dokončen výcvik.
Do 9. května 1945 provedli čs. piloti 567 bojových vzletů v trvání 515 operačních hodin. O den později se divize přesunula na letiště Albrechtičky, odkud se od 14. května přesunovala do Prahy. Svou účast v bojích 2. světové války zakončila 1. čs. smíšená letecká divize slavnostní přehlídkou dne 1. června 1945 na letišti v Praze–Letňanech.
Jana Horáková (Slezské zemské muzeum v Opavě)