Počátek těžby břidlice

Ačkoli máme oblasti těžby nerostů (zejména černého uhlí) spojeny především s Ostravskem a Karvinskem, probíhala rozsáhlá těžba v minulosti také na Opavsku. Hornická činnost, spojená s těžbou a následným zpracováním břidlice zde zanechala četné a dodnes viditelné stopy. Po dobu asi 100 let, od první poloviny devatenáctého do konce čtyřicátých let dvacátého století se zde intenzivně těžily pokrývačské břidlice. Dokladem toho jsou mnohé štoly, jámy, haldy a zídky i romanticky do krajiny zasazená lomová jezírka. Dnes jsou tato místa porostlá břízami, borovicemi a jinými náletovými dřevinami. Odvaly postupně zarůstají mechem a travou a v opuštěných štolách zimují netopýři. Postupem času se areály břidlicových dolů a lomů staly typickým krajinným prvkem. Naučné stezky, které vedou místy bývalé těžby břidlice a pro zájemce zpřístupněná Raabova štola v Zálužném, jsou hojně navštěvovány veřejností. Zatímco kdysi zde probíhala intenzivní hornická činnost, v současnosti bývá krajina, poznamenaná těžbou břidlice, přirovnávána k obrovské zahradní skalce.

Počátky dolování břidlice na Opavsku

Břidlice se těžila především v oblasti Nízkého Jeseníku, jehož severovýchodní část zasahuje na Opavsko. Tento, poměrně vysoko ležící kraj, byl ve středověku skoro úplně zalesněný a vzhledem k drsnějšímu podnebí a méně úrodné půdě téměř neobydlený. Slovanské obyvatelstvo, žijící v nížinách kolem řeky Opavy, k osídlení příliš nelákal. Do 12. století zde také nebyly žádné větší osady. Intenzivnější osídlování území Nízkého Jeseníku nastalo teprve během 13. a 14. století, a účastnili se ho především němečtí kolonisté, zaměření na těžbu železné rudy a drahých kovů. Kolonizace byla organizována českými panovníky a kolonisté v odlesněných místech zakládali osady a města. Tak zdejší kraj postupně zabydleli obyvatelé se dvěma různými mateřskými jazyky. Německým a českým. A pak zde spolu po několik století víceméně bez konfliktů žili.

Další vlna kolonizace přišla v 16. století po husitských a uherských válkách, v souvislosti s novým rozvojem dolování v oblasti. A vedle rudného hornictví nacházíme z té doby také první záznamy o těžbě a používání břidlice. Ta se už tehdy dobývala v okolí Budišova nad Budišovkou. Surovinou, pocházející z ložiska u Bělkovic, byly v 80. letech 16. století pokryty střechy kostelů v Kroměříži a ve Skalici.  A podobně tomu bylo i v případě farního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Opavě, jak dokládá zápis z roku 1622, který uvádí, že „břidlicová střecha kostela je děravá, takže dvě krokve už uhnily.“

Obr. 1 - Břidlicová krytina

Třetí kolonizační vlna pak byla spojena s rozvojem průmyslové těžby a zpracování břidlice. Od počátku 19. století byla majiteli a provozovateli zdejších břidlicových dolů, do rozvíjejících se středisek těžby břidlice, organizována řízená imigrace odborníků na její těžbu a zpracování. Jednalo se jednak o zkušené horníky z moravských černouhelných dolů (např. z Rosicko-oslavanského revíru), ale především o specialisty na hlubinnou těžbu a následné zpracování břidlice. Ti se tehdy na Opavsko organizovaně, i s celými rodinami, stěhovali ze Saska a Durynska, kde se břidlice intenzivně těžila již po několik desetiletí. A právě oni si s sebou, kromě specifických hornických dovedností, přinesli také svůj typický saský dialekt. Ten pak splynul s místními německými dialekty ve zcela ojedinělé nářečí, jemuž málokterý klasicky vzdělaný Němec rozuměl. Rozuměli mu však místní Češi.

Období intenzivní těžby břidlice na Opavsku

Těžba a zpracování břidlice má na Opavsku bohatou a velmi zajímavou historii. Zdejší velká ložiska spodnokarbonského stáří dodnes obsahují množství kvalitní jílovité (Thonschiefer) pokrývačské břidlice (Dachschiefer), která se využívá nejen k pokrývání střech historických objektů, ale také jako obklady a dlažby. Vlastní počátky její intenzivní těžby spadají do 18. století, kdy byla zpočátku používána zejména jako dlažební kámen. Zmínky o tom nacházíme z doby kolem roku 1760 z okolí Svobodných Heřmanic. Podobného stáří jsou i některé hlubinné dobývky u Radkova nebo Čermné. Dobové záznamy dokládají, že již v prvním desetiletí 19. století byla pořízena břidlicová dlažba v radkovském kostele a také altán nově upraveného pramene v Janských Koupelích byl r. 1809 vydlážděn břidlicí. Teprve později si našla břidlice své hlavní uplatnění – především pro pokrývačské práce. Největší rozmach těžby pokrývačských břidlic nastal po roce 1836. Tehdy vydaný císařský patent – Požární řád stanovil, že nově stavěné budovy musí být pokrývány „nespalitelnými“ krytinami. A jako příklad nespalitelného materiálu v něm byla vedle červených pálených tašek a plechu uvedena také břidlice.

K nejvýznamnějším těžebním lokalitám v oblasti náležely rozsáhlé povrchové lomy v západní části Opavska, zejména ve Svobodných Heřmanicích, Jakartovicích, Bohdanovicích, Hořejších Kunčicích a Deštném; ale také v okolí Budišova nad Budišovkou. Někteří majitelé břidlicových lomů ve Svobodných Heřmanicích se časem spojili do společnosti Gebauer, Hanel & Comp. a později splynuli s firmou Alscher & Czernoch, z Jakartovic. Vznikla tak jedna ze dvou velkých akciových společností, ovládajících těžbu břidlice v celé oblasti – společnost Erste öster. schlesische Schieferbruch Gesellschaft in Eckersdorf und Freihermersdorf. Po první světové válce tato společnost zanikla a jejími nástupci se staly společnosti Tatzel & Co. a Schieferwerk Koschatzky.

Hlubinná těžba pak, vzhledem k velké výškové členitosti terénu, byla výhodnější v jižní části území, zejména v Moravici, Mokřinkách, Zálužném, Nových a Starých Těchanovicích, Lhotce, Radkově, Svatoňovicích, Čermné, Herčivaldu nebo Nových a Starých Oldřůvkách. Zpočátku i zde břidlici na svých pozemcích těžili jednotliví drobní těžaři, kteří se později také začali sdružovat. Tak i zde vznikla roku 1866 olomoucká Schiefer-Bergbau-Actien-Geselschaft bratří Machanků, jež ovládala těžbu ve většině významných ložisek v oblasti od Hrubé Vody, přes Velkou Střelnou, Čermnou, až po Zálužné a Moravici.

Kromě toho byla v regionu pochopitelně i další místa, kde se břidlice těžila. Například ve východní části Opavska to byl Wondruškův lom a továrna „Vysoká Františka“ v Budišovicích (mezi Opavou a Ostravou). Tamější jemnozrnná břidlice byla od konce 19. století používána také k výrobě izolačních desek pro domovní rozvody elektřiny, stolních desek, školních psacích tabulek, brousků a dekoračního zboží – hodin, kalamářů, těžítek a jiných upomínkových předmětů. Jemně mletá břidlicová moučka se používala též jako plnivo do gramodesek.

Rozvoj průmyslové těžby břidlice

Za průkopníka průmyslové těžby břidlice v oblasti je považován francouzský podnikatel Carl baron von Callot, který již ve 40. letech 19. století v pronajatém lomu u Pustých Držkovic zdokonalil výrobní postupy a organizaci práce svých zaměstnanců. A pro pohon důlních zařízení využíval vodní sílu potoka Stará Voda. Největší rozmach těžby břidlice na Opavsku nastal po roce 1860 a trval až do začátku 1. světové války. Nové technologie umožnily významný rozvoj těžby a díky promyšleně budované síti lokálních železnic (Suchdol – Budišov, Opava – Horní Benešov) bylo možné obrovské objemy produktů břidlicových dolů snadno rozvážet k zákazníkům. Většina krytiny z jámových lomů v severní části regionu, se tak díky železničnímu spojení s Opavou a odtud dále na sever do pruského Bavorova, vyvážela do velké části tehdejšího Pruského Slezska. Mimo jiné také střecha poutního kostela na Hoře sv. Anny byla tehdy pokryta heřmanickou břidlicí. Břidlicová krytina z ostatních, převážně hlubinných dolů, situovaných na Vítkovsku a Budišovsku byla, opět díky nově vybudované železnici ze Suchdolu do Budišova nad Budišovkou, rozvážena po celé Rakousko-uherské monarchii. Našli bychom ji tehdy vedle Národního divadla či Týnského chrámu v Praze také na střechách parlamentu v Budapešti, vídeňského Schönbrunnu či dómu sv. Štěpána. Těžba pokrývačských břidlic tak měla v té době rozhodující a velmi pozitivní vliv na celkový rozvoj jinak průmyslově zaostalé oblasti jižního a západního Opavska.

 

Obr. 2 -  Hlubinný důl Mokřinky

 

V době první světové války byla činnost většiny dolů a lomů zastavena nebo výrazně utlumena. Mnohé z nich pak již nebyly znovu otevřeny. Na počátku 20. let 20. století se podařilo břidlicový průmysl částečně oživit, ale po dalších deseti letech ho zasáhla hospodářská krize. Navíc se na trhu objevila významná konkurence v podobě nových, levnějších střešních krytin (eternit). Část prosperujících hlubinných dolů (Velká Střelná, Mokřinky) přešla na počátku 30. let od Schiefer-Bergbau A.G. do českých rukou. Získal je a dále v nich úspěšně těžil jediný český odborník na těžbu břidlice Jan Řihák. Ten však musel v roce 1938, po Mnichovu, území Sudet opustit. Jeho doly ve Velké Střelné, Hrubé Vodě a šachtu Anna v Mokřinkách zabral německý stát a předal je firmě Freihermersdorfer Dachschiefer-werke Tatzel & Comp. Tento Němci vedený polostátní podnik ze Svobodných Heřmanic (Freihermersdorf) zde pak v omezeném rozsahu těžil i v období druhé světové války. Po roce 1945 byl břidlicový průmysl, který byl do té doby provozován zejména německy mluvícími starousedlíky, na základě „Benešových dekretů“ opět konfiskován. Doly tím přešly do majetku čs. státu a těžbu v šachtě Anna se již nepodařilo obnovit. Jan Řihák vykonával v době před rokem 1948 národní správu původně svých břidlicových dolů ve Velké Střelné a také Pollakovy štoly v Zálužném. V roce 1947 se však Velká Střelná stala součástí vojenského prostoru Libavá a zůstala mu jen Záluženská Pollakova štola. Po únorovém převratu v roce 1948 mu však byla národní správa jeho podniků zrušena, on sám byl komunistickým režimem označen za vykořisťovatele a dlouhodobě perzekuován.  V břidlicovém dole v Zálužném pak mohl pod dohledem pracovat pouze jako technik. 

 

Obr. 3 - Ceník výrobků firmy Pollak

 Po vyhnání německy mluvícího obyvatelstva v roce 1946 nebyla pro nové dosídlence těžba břidlice prioritou. Jednotlivé ještě činné doly byly postupně uzavírány a břidlicový průmysl rychle upadal. Krátkou dobu se po válce těžilo v Jakartovicích a Svobodných Heřmanicích a jediným dolem, v němž nebyla těžba zastavena byla bývalá Pollakova štola v Zálužném. Po jejím uzavření byla těžba tohoto ložiska na počátku sedmdesátých let přeložena do nedaleké Lhotky. Tam se břidlice přestala těžit v roce 2010. V omezeném rozsahu se břidlice dobývala také ve Svatoňovicích (od roku 1971 do počátku devadesátých let). V 90. letech minulého století se sice rozběhly nové prospekční práce, ale většina z nich ztroskotala na nedostatku finančních prostředků a nejasných majetkových poměrech. Dnes se břidlice těží jen v Budišově nad Budišovkou, částečně ve Svatoňovicích a obnovena by snad měla být i hlubinná těžba v dole Lhotka. Většina u nás v současnosti používané břidlice však pochází z dovozu. Především pokud jde o krytinu. Některé zdejší lokality byly v minulosti známy také bohatými paleontologickými nálezy. Jim se v 19. století věnoval Dionýs Štúr a do roku 1945 také další významný odborník Karl Patteisky.

Petr Zahnaš