Opava byla v závěru existence habsburské monarchie strategickým posádkovým městem, v němž sídlil prestižní 1. pěší pluk „Kaiser“ a další významné vojenské útvary. Průběh první světové války zasáhl region prostřednictvím mobilizace vojáků na východní i italskou frontu, postupné hospodářské vyčerpání v zázemí a rostoucí národnostní napětí. Závěr konfliktu vedl k rozpadu Rakousko-Uherska, vzniku samostatného Československa a k následnému komplikovanému vyrovnávání se s válečným odkazem mezi českými a německými obyvateli.
Opava v posledních dekádách existence Rakousko-uherské monarchie představovala důležité posádkové město. V Kasárnách císaře Františka Josefa I., která se nacházela poblíž křižovatky Olomoucké a Krnovské ulice (vedle pozdějšího obchodního domu Breda a Weinstein), sídlil 1. pěší pluk. Šlo o prestižní útvar, jehož titulárním majitelem byl sám císař. Mezi místními se pluku jednoduše přezdívalo „Kaiser“. Prestiž útvaru posiloval fakt, že v jeho čele v letech 1893–1898 stál pozdější náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf. Jeho opavské působení až do druhé světové války připomínala pamětní deska na domě na Nádražním okruhu 29, kde bydlel. V době vypuknutí války část pluku konala posádkovou službu v Krakově a v bosensko-hercegovinském Mostaru.
Naproti kasárnám 1. pluku, v objektu pozdějšího rektorátu Slezské univerzity, sídlilo posádkové velitelství. V Opavě se nacházely i další vojenské jednotky, především 15. zeměbranecký pluk. Zeměbrana spolu s „klasickými“ pluky tvořila součást tzv. „společné armády“. V praxi se úkoly obou složek velmi podobaly, nicméně ze společenského hlediska byla služba u zeměbrany považována za méně prestižní. Opavští zeměbranci využívali Kasárna arcivévody Rainera (Rainer Ferdinand Habsbursko-Lotrinský byl velitelem zeměbrany) na Krnovské ulici v areálu dnešního magistrátu. Rudolfova (později Dukelská) kasárna sloužila dělostřelectvu.
Obr. 1 - Duchovní (tzv. feldkurát) 15. zeměbraneckého pluku
v Opavě
Opavské pluky se doplňovaly odvedenci z území západního Slezska a části severní Moravy. Národnostní skladbě regionu odpovídala také struktura mužstva, přes 80 % vojáků tvořili Němci. Čeští branci pocházeli zejména z opavského a bíloveckého okresu. Profesionální vojáci, tedy důstojníci a vyšší poddůstojníci, pocházeli z různých částí monarchie. Specifickou kategorii tvořili záložní důstojníci, povolávaní do služby v případě mobilizace. Šlo zejména o představitele pracující inteligence, jako byli učitelé, lékaři či důlní inženýři. Na rozdíl od přísně apolitických vojáků z povolání byli záložní důstojníci často angažováni v politických stranách a národoveckých spolcích. Podobná situace panovala v případě tzv. jednoročních dobrovolníků, absolventů gymnázií či specializovaných škol, kteří měli možnost vykonat zkrácenou vojenskou službu.
Atentát na následníka trůnu v Sarajevu 28. června 1914 a následná politická krize obyvatelstvo zaskočily. Následnou mobilizaci doprovázely projevy loajality vůči monarchii, nicméně ze strany německých nacionalistů docházelo také k obviňování českých obyvatel Opavska z „nevlasteneckého“ a „panslovanského“ smýšlení. To se projevilo i potyčkami během Matičního dne v Kateřinkách. Jinak mobilizace proběhla spořádaně.
Jak 1. pěší, tak 15. zeměbranecký pluk se zapojily do bojů na východní frontě. Vojáci 1. pluku se podíleli na prvním velkém vítězství rakousko-uherských sil u Krasnika v závěru srpna 1914. Během podzimu téhož roku však následoval ústup ke Krakovu. Vývoj na bojišti se projevil i v zázemí, jelikož v prosinci 1914 ve Slezsku a na severní Moravě došlo k vyhlášení stanného práva kvůli obavám z ruského vpádu. Situaci doprovázela mánie z ruské špionáže a docházelo k obviňování české inteligence z „rusofilství“. Dobové poměry ilustruje kuriózní historka o zatčení faráře z Vrchů, který na vycházce u Skřipova pozoroval dalekohledem krajinu a byl proto považován za špeha. Čeští vlastenečtí aktivisté, socialisté a pacifisté byli přednostně posíláni na frontu. Teprve v létě 1915 stanné právo odeznělo a situace v týlu se částečně uklidnila.
Obr. 2 - Podmík padlým vojákům 15. zeměbraneckého pluku ve Smordvě
na Ukrajině
Těžiště bojů na východě se přesunulo do Karpat a poté na Ukrajinu. Mezitím 1. prapor 1. pluku operoval v Srbsku, kde koncem roku 1914 zažil dramatické ústupové boje. Po vstupu Itálie do války na jaře 1915 následovalo jeho přemístění na italskou frontu. Jak dokládají vzpomínky veterána Eduarda Jiráka, mezi vojáky českého i německého původu v té době ještě převažovala věrnost k monarchii. Ta však s prodlužováním bojů rychle klesala.
K posílení morálky přirozeně sloužily různé formy propagandy. V případě Opavska šlo především o akce spojené s oslavami tradic a zásluh 1. pluku. V souvislosti s dvoustým výročím založení útvaru proběhla v letech 1915 a 1916 řada slavností a ceremoniálních akcí. V roce 1918 se v opavském muzeu uskutečnila výstava věnovaná historii jednotky, na níž se autorsky podílela řada regionálních umělců, včetně malíře Helmuta Krommera a sochaře Engelberta Kapse, kteří byli sami důstojníky pluku. Mimo to probíhaly různé sbírky a půjčky na podporu válečného úsilí či na pomoc vdovám a sirotkům. Symbolem těchto aktivit se staly tzv. ochranné štíty (wehrschildy). Do těchto dřevěných štítů se ornamentálně zatloukaly kovové hřeby, které si občané za tímto účelem zakupovaly. Výtěžek pak šel na válečné sbírky.
Dopady války se negativně projevily také v zázemí, kde kolabovalo zásobování. Od podzimu 1916 docházelo v zázemí k prvním demonstracím, nepokojům a stávkám. Krize se stupňovala během léta následujícího roku. Na Opavsku napětí rezonovalo o něco méně než v průmyslových aglomeracích Ostravska a Karvinska. Zatímco městské obyvatelstvo bylo silně postiženo přídělovým systémem, na venkově panovala o něco větší schopnost samozásobování. Přirozeně bujel černý trh. S prodlužováním války se na venkově množily nucené rekvizice potravin, na jejichž provádění se v posledních měsících konfliktu příležitostně podíleli také říšskoněmečtí vojáci.
Po neúspěšném pokusu císaře Karla I. uzavřít separátní mír (tzv. Sixtova aféra) v roce 1917 se monarchie ocitala ve stále silnějším politickém a ekonomickém vleku Německa. Daný stav posiloval rostoucí nedůvěru občanů k vídeňské vládě a panovnické dynastii. V důsledku Sixtovy aféry státy Dohody také přehodnotily dosavadní politiku a začaly prosazovat úplnou likvidaci Rakousko-Uherska prostřednictvím podpory národně-osvobozeneckých hnutí. To se týkalo také československých legií. Do jejich řad přeběhli mezi jinými i někteří pozdější významní představitelé meziválečné československé armády a protinacistického odboje jako generálové Heliodor Píka ze Štítiny, Jan Vlachý z Mokrých Lazců či Jaroslav Konečný z Kylešovic. Prohlubující se vojenská a hospodářská krize monarchie vedla k tomu, že se v posledním roce války k legiím přidala i řada zajatců, kteří byli během dřívější vojenské služby loajální k monarchii, jako Eduard Jirák.
Obr. 2 - Italský legionář Eduard Jirák
Po bolševické revoluci v Rusku v listopadu 1917 a následném podpisu Brest-litevského míru s Ruskem 3. března 1918 se opavské pluky přesunuly do severní Itálie, aby se podílely na poslední ofenzivě armád Centrálních mocností na Piavě. Zde také vojáky z Opavska zastihl konec války. Mezitím sílila také nespokojenost v zázemí, jež na Opavsku vygradovala během tábora lidu na Ostré hůrce 22. září 1918, kde během manifestace vůbec poprvé na území monarchie veřejně zazněl požadavek na vytvoření samostatného československého státu.
Po skončení války se 1. pěší pluk sloučil se 34. plukem italských legií, převzal jeho číslo a přijal čestné pojmenování „Střelce Jana Čapka“. To odkazovalo k důlnímu technikovi a sokolskému činovníkovi z Karvinska, který v roce 1918 padl jako příslušník legií v Itálii. Němečtí veteráni vnímali nelibě, že osobu císaře jako „patrona“ pluku nahradil řadový voják, navíc „přeběhlík“ k legiím. Čapkovu osobnost v Opavě dodnes připomíná také jméno ulice v sousedství bývalého posádkového velitelství.
V důsledku válečných událostí na bojištích a v nemocnicích zemřelo přes 600 obyvatel samotné Opavy a asi 3 000 občanů okresů Opava-venkov a Bílovec. V meziválečném období ve většině obcí vznikly pomníky či památníky padlých. Čeští občané oslavovali především legionáře, kteří bojovali za státní samostatnost. Řada Němců se obtížně smiřovala s rozpadem monarchie a pietní akty za německé padlé měly často politický podtext.
Autor: Ondřej Kolář (Slezské zemské muzeum v Opavě)
