Hrabata Razumovských, původem z Ukrajiny, se vepsala do dějin Opavska jako mecenáši, stavitelé i podnikatelé. Od konce 19. století zde budovali nejen zámky, ale i kostely, školy, lázně či technickou infrastrukturu. Svým životem spojili prostředí carského Ruska, Vídně a Slezska. Přestože je 20. století tvrdě postihlo kvůli jejich původu a šlechtickému původu, zůstali v regionu váženou rodinou. Dodnes lze na Opavsku nalézt četné památky, které připomínají jejich význam a působení.
Razumovští představovali jeden z nejvýraznějších šlechtických rodů na Opavsku. Svými stavitelskými aktivitami i osudy se natrvalo zapsali do historie zdejší krajiny.
Razumovští pocházeli z oblasti dnešní Ukrajiny, Alexej Grigorjevič Rozum (1709-1771) se díky krásnému hlasu stal zpěvákem chrámového sboru v Petrohradu, krátce poté i členem carské kapely a nakonec i tajným manželem velkokněžny Alžběty Petrovny, dcery cara Petra Velikého. Ta se po palácovém převratu roku 1741 stala carevnou a Alexejovi udělila řadu dvorských i vojenských hodností. Získal také titul ruského hraběte.
Svazek Alžběty a Alexeje zůstal pravděpodobně bezdětným. Pokračovateli rodu se tak stali potomci Alexejova mladšího bratra, posledního ukrajinského hejtmana, Kirilla (1728-1803). Syn Andrej se díky diplomatickým službám ocitl záhy v Rakousku, kde nechal ve Vídni vystavět honosný palác a stal se štědrým mecenášem umělců, mj. slavného skladatele Ludwiga van Beethovena a stál též za vznikem známého Razumovského kvarteta. Stal se také prvním a zároveň posledním knížetem rodu Razumovských.
Počátkem 19. století se Razumovští objevují také na Moravě. Další ze synů Kirilla, Gregor (1759-1837), zakoupil roku 1810 statek Český Rudolec se vsí Dolní Bolíkov a o rok později získává v českých zemích tzv. inkolát. V Bolíkově založil spolu s Vincencem Zessnerem ze Spitzenbergu železárny Wölkingsthal. V podnikání se příliš neuplatnil, více jej zajímala věda, zejména mineralogie. Gregorův syn Leon (1816-1868) přesídlil však již roku 1856 s rodinou z Českého Rudolce k pruskému dvoru. Po jeho brzké smrti odešla vdova Rosa Löwensternová se synem Kamillem a dcerou Alexandrinou do Vídně.
Na Opavsku se rod ocitnul s Kamillem, narozeným 21. srpna 1852 v Českém Rudolci. Kamillo vystudoval Tereziánskou akademii ve Vídni a poté působil ve státní správě v Rakousku a též na Moravě - v Třebíči, Brně i ve Šternberku. V roce 1884 - zakoupil od opavského podnikatele Eduarda Glassnera velkostatek Horní Vikštejn (dnes Dubová) na Opavsku. Usadil se zde již se svou manželkou Marií, dcerou vídeňského židovského obchodníka, bankéře a portugalského konzula Eduarda rytíře Wiener von Welten, jehož kořeny však ležely v Praze. Právě bohatství Mariiny rodiny umožnilo Kamillovi na Opavsku postupně dokupovat další statky - mimo Horního Vikštejna to byla Melč, Horní Ves u Vítkova, Jánské Koupele a Dolní Životice - a také rozvinout rozsáhlou dobročinnou a stavitelskou činnost. Manželé s novým prostředím rychle srostli a stali se podporovateli nejrůznějších spolků a akcí konaných v širokém okolí a posléze tak váženou rodinou mezi českým i německým obyvatelstvem. Manželům Razumovským se narodilo v letech 1886-1892 pět potomků Elisabeth, Kamillo, Marie a Andreas. Rodina trávila čas zejména na zámku v Dolních Životicích, v reprezentativním paláci v Opavě na Nádražním okruhu a ve vídeňském paláci na Jacquingasse.
Obr. 1 - Rodina Razumovských před první světovou válkou. Sedící manželé Kamillo a Marie,
za nimi zleva děti Marie, Kamillo, Andreas, Elisabeth a Leon.
Zdroj: rodinný archiv Razumovských, Vídeň
Do jejich života zasáhlo vypuknutí první světové války v roce 1914. Synové Leon, Kamillo i Andreas Razumovští narukovali a nejstarší Leon záhy v březnu 1915 padl na haličské frontě. Andreas strávil tři roky v ruském zajetí, Kamillo byl raněn na italské frontě. Dne 5. prosince 1917 zemřel náhle i hrabě Kamillo.
Vznik nového státu s sebou přinesl řadu změn i pro rodinu Razumovských. Zrušeny byly šlechtické tituly, části velkostatků byly rozděleny v rámci tzv. pozemkové reformy. Kamillo i Andreas se po vzniku mladé republiky věnovali zejména hospodaření na zděděných statcích. Snažili se například opět povznést za války stagnující lázně v Jánských Koupelích a přispěli k elektrifikaci obcí Horní Vikštejn, Melč, Radkov a Dolní Životice. Ve svém okolí zůstali nadále oblíbenou rodinou jak mezi českým, tak i mezi německým obyvatelstvem.
Významným mezníkem se v poválečném období stal roku 1922 sňatek Andrease Razumovského s bývalou ruskou šlechtičnou a emigrantkou, princeznou Jekatěrinou Nikolajevnou Sayn-Wittgenstein. Jekatěrina si z rodné země přinesla řadu zvyklostí, které dodržovala i v nové domácnosti na životickém zámku, kde se manželům postupně narodilo pět dětí: Marie, Dorotea, Olga, Andreas a Leo Alexander. Starší z bratrů, Kamillo, se narozdíl od Andrease neoženil a zůstal bez potomků.
obr. 2 - Pohlednice z Dolních Životic zachycující nejvýznamnější stavby spojené
s rodem Razumovských - školu, zámek se skleníkem, kostel. Zdroj: soukromá sbírka
obr. 3 - Jánské Koupele v dobách největšího rozkvětu. Zdroj: OKO
Po připojení pohraničí k Německu v roce 1938 se majetky Razumovských ocitly na zabraném území a následně na ně německé úřady majitelů dosadily dozor. Kamillo i jeho bratr Andreas byli totiž vzhledem k židovskému původu jejich matky Marie počítáni mezi míšence prvního stupně, Andreasovi děti mezi míšence stupně druhého. Kamillo i Andreas byli nasazeni na manuální práce do lesů a opavských továren, Andreasovým potomkům bylo znemožněno vyšší vzdělávání.
Na konci války se s postupující frontou stávaly ze zámků vojenské lazarety, v zahradě dolnoživotického zámku se určitou dobu také nacházel muniční sklad. S příchodem Rudé armády začaly výslechy a zastrašování rodiny, zejména Andrease a jeho manželky Jekatěriny, ruské emigrantky. Přes dosvědčení bezúhonnosti Razumovských byla zahájena konfiskace majetku, poválečné Československo se tak pro Razumovské stávalo nejistou a nepřátelskou zemí. Ani reálná hrozba komunismu nebyla pro ně příznivou vyhlídkou, a proto se rozhodli z Československa odejít. Jejich dalším domovem se tak po roce 1946 stalo Rakousko, kde ve Vídni žijí potomci rodu dodnes.
Rodina dodnes zanechala v krajině i v obcích na Opavsku jedinečnou stopu.
Přispěli k vystavění školy v Dolních Životicích, kostelů v Melči, Dolních Životicích, Vítkově a kaple ve Filipovicích, lihovaru a hřbitova v Dolních Životicích a jiných veřejných budov (hasičské zbrojnice v Melči a Radkově). Dále zmodernizovali upadající lázně v Jánských Koupelích, které Kamillo Razumovský odkoupil od papírenského velkopodnikatele Carla Weisshuhna. Velký zájem věnovali též zřícenině hradu Vikštejna, na němž nechali provádět archeologický průzkum a podle něhož si později nechal hrabě Kamillo uznat predikát "von Wigstein", který rodina používá dodnes. U kostela v Radkově nalezneme rodinnou hrobku, kde je pochován Kamillo i Marie a též Kamillovi předci. Rodinná hrobka se také nachází pod kostelem v Dolních Životicích a odpočívá zde Leon, který padl roku 1915 v Haliči.
Přímo v centru Opavy, na Nádražním okruhu, objevíme také palác, který si nechal Kamillo vystavět v letech 1891-1892. Dnes zde sídlí ředitelství Slezského zemského muzea.
obr. 4 - Pohlednice se stavbami na Nádražním okruhu - zcela vlevo palác
Razumovských. Zdroj: sbírka OKO
Literatura a jiné prameny:
Filmový dokument: Razumovští z Vikštejna - Odysea emigrace, 2024
Rosová, Romana: Razumovští a jejich stopy na Opavsku, Opava 2015
Deníky sourozenců Razumovských:
Razumovsky, Maria – Razumovsky, Daria – Razumovsky, Olga. Unser Abschied von der tschechischen Heimat : Tagebücher 1945–1946 -- Hrsg. von Maria Razumovsky -- Wien ; Köln ; Weimar : Böhlau, 2000
Unsere versteckten Tagebücher : 1938 - 1944 , drei Mädchen erleben die Nazizeit Mascha, Dolly und Olga Razumovsky. Hrsg. von Maria Razumovsky, Wien , Köln , Weimar : Böhlau, 1999
