Vysídlení německého obyvatelstva po skončení druhé světové války patřilo k nejzásadnějším a zároveň nejcitlivějším poválečným zásahům do života střední Evropy. Na Opavsku, kde Němci tvořili významnou část obyvatelstva, probíhal odsun nejprve živelně a násilně, později v organizované podobě pod dohledem státních orgánů. Proces, formovaný mezinárodními dohodami, poválečnou legislativou i místními podmínkami, zásadně proměnil demografickou, sociální a hospodářskou strukturu regionu.
Události druhé světové války zapříčinily rozsáhlé geopolitické změny ve střední a východní Evropě a současně ospravedlnily etnickou homogenizaci a centralizaci do té doby národnostně rozmanitých států. Prvořadým se stal požadavek na vysídlení německého obyvatelstva, které následně proběhlo na území Československa, Polska, Maďarska, Rumunska, Jugoslávie, ale i Sovětského svazu.
Odsun, vysídlení (Aussiedlung), vyhnání (Vertreibung) či transfer. To jsou patrně nejfrekventovanější pojmy, které označují nucený odchod německy hovořících obyvatel z Československa po skončení druhé světové války. Termínem transfer bylo vystěhování původně označeno v anglickém textu Postupimské dohody z léta 1945, kterou tento postup schválila trojice nejvyšších představitelů vítězných mocností (tedy USA, Velké Británie a Sovětského svazu). Česká a německá synonyma tohoto pojmu poměrně výstižně vypovídají o názorových pozicích jednotlivých stran. Zatímco v německém prostředí se užívá emocionálně zabarvený pojem Vertreibung – vyhnání, česká historická věda i laická veřejnost většinou operují s o poznání sterilněji působícím odsunem. Samotný termín odsun se však postupně prosadil až v průběhu nuceného přesídlování. V prvních poválečných měsících se mluvilo spíše o vytlačení Němců za hranice.
Ačkoliv v opavském okrese v průběhu 2. světové války převažovalo české obyvatelstvo, v samotné Opavě Němci tvořili zhruba dvě třetiny obyvatel. Kolik Němců se v regionu v závěru války nacházelo, nevíme. Řada německých mužů sloužila v armádě, mnozí civilisté uprchli před přechodem fronty. Na druhou stranu ale na Opavsku zůstávala část uprchlíků z oblastí obsazených Rudou armádou, kteří přišli v předešlých měsících. Krátce po válce začali do ČSR prchat také Němci z přilehlých území obsazených Polskem.
obr. 1 - Mapa předválečné národnostní struktury regionu
První fázi vysídlování představoval tzv. „divoký odsun“, doprovázený četnými násilnostmi. V oblasti českého Slezska a Ostravska se neblaze proslavily události v ostravském internačním táboře Hanke, kde bylo během května a června 1945 zavražděno přes 230 osob, a tzv. hladový pochod (Hungermarsch) německých obyvatel Krnova, kteří byli armádou eskortováni do Králík a dále za státní hranici. V prvních týdnech po přechodu fronty se na násilnostech podíleli také vojáci Rudé armády.
K rozpoutání spontánního vyhánění přispívala souhra několika podnětů. Kromě rozjitřených nálad, vyřizování osobních účtů, snahy o obohacení či touhy po pomstě sehrála svou roli také neuspokojivá ubytovací situace, v případě Opavy umocněná zničením velké části obytné zástavby během válečných operací. Výhodou Opavska se naopak stal fakt, že zde po válce proběhlo poměrně rychlé obnovení veřejné správy. K násilnostem a excesům zde proto docházelo v podstatně menší míře než například na Bruntálsku a Krnovsku.
Až do srpna 1945 probíhalo vyhánění neorganizovaně a bez právního ukotvení. Teprve poté vešly v platnost usnesení z Postupimské konference a dekrety prezidenta republiky o státním občanství a o konfiskaci německého majetku. Počátkem roku 1946 tak nastala druhá, organizovaná fáze vysídlení, která probíhala pod dozorem armády a nebyla již tak brutální jako počáteční násilné vyhánění. Zásadní roli při pozdějším vyšetřování násilností spjatých s „divokým“ odsunem případů sehrál zákon č. 115/46 Sb., na jehož základě byly za beztrestné prohlášeny veškeré činy směřující k obnově samostatného státu (tj. zejména odbojová činnost za války) nebo ke „spravedlivé odplatě“. Období tímto způsobem vyňaté z trestního postihu přitom začínalo 29. září 1938 (tj. přijetím mnichovské dohody) a končilo teprve 28. října 1945, tedy několik měsíců po skončení války, kdy již na celém území státu standardně fungovaly orgány státní moci.
obr. 2 - Hlídka SNB při zajišťování odsunu
Provádění „organizovaného“ odsunu, zahájeného na počátku roku 1946, komplikoval fakt, že žádné nařízení jasně nedefinovalo, koho lze považovat za „Němce“. Z vysídlení byly nakonec vyňaty osoby žijící ve smíšených česko-německých manželstvích, stejně jako prověření antifašisté. V praxi však i němečtí odpůrci nacismu čelili řadě ústrků a byli prakticky vylučováni z veřejného života, pročež mnozí zvolili cestu „dobrovolného“ vysídlení. Další kategorii osob vyňatých z „odsunu“ představovali specialisté a další nepostradatelné pracovní síly. Známým se stal především případ renomovaného opavského chirurga Aloise Materny, který jako nenahraditelný odborník zůstal v ČSR až do roku 1960. Odsun se ironií osudu vyhnul také retribučním vězňům, tedy jedincům stíhaným za zločiny spáchané v době okupace. Po propuštění z vězení (většina byla amnestována v polovině 50. let) tak někteří zůstali v ČSR, byť většina upřednostnila možnost vystěhovat se do západního Německa za rodinami. V případě nižších funkcionářů nacistické strany čs. úřady obvykle upřednostňovaly jejich vysídlení před soudním stíháním.
Osoby určené k odsunu byly na Opavsku soustřeďovány na několika místech, mimo jiné v dnešních Dukelských kasárnách. Na současném náměstí Joy Adamsonové vznikl pracovní tábor, odkud byli internovaní přidělováni k různým manuálním činnostem. Zejména v prvních poválečných měsících zde panovaly špatné hygienické a zásobovací podmínky. Do konce října 1945 bylo nejméně 6 internovaných zastřeleno, údajně při pokusu o útěk. Několik osob také zahynulo při nehodách během pracovního nasazení.
obr. 3 - Nástup Němců do odsunového transportu
Většina transportů z Opavska mířila do tehdejší americké okupační zóny do Bavorska. Zde také později v Bamberku vzniklo sdružení Němců pocházejících z Opavska, od roku 1949 vydávající časopis Troppauer Heimat-Chronik. Hlavní vlna transportů ustala na podzim 1946, kdy americká okupační správa v Německu odmítla přijímat další přesídlence. V příštích letech pak pokračovaly individuální transfery jednotlivců či menších skupin, zejména v rámci slučování rodin nebo „dobrovolných“ odchodů antifašistů. „Zbylí“ Němci, které se již nepodařilo zařadit do transportů, měli být od roku 1947 „rozptýleni“ v rámci území ČSR tak, aby se zpřetrhaly lokální vazby a zabránilo se vzniku potenciální německé opozice. Z území Slezska byli Němci nejčastěji posíláni na zemědělské práce na jižní Moravu nebo do okolí Jihlavy. Nemocné nebo přestárlé Němce úřady přemísťovaly do léčebny v Hodolanech u Olomouce.
V průběhu 50. let úřady postupně začali zůstavším Němcům navracet státní občanství, což s sebou přineslo i možnost volného pohybu v rámci území republiky. Mnozí se tak z „rozptylových“ lokalit vraceli do svých domovských regionů. V případě Opavska četnost smíšených česko-německých rodin a blízkost kosmopolitní ostravské aglomerace vedly k poměrně rychlé integraci „zbylých“ Němců do většinové společnosti.
Pro většinu pohraničí odsun znamenal citelný úbytek obyvatelstva a sním spojené hospodářské a sociální problémy. V případě Opavska byly tyto dopady zmírněny přítomností autochtonního českého obyvatelstva a také blízkostí průmyslové ostravské aglomerace, která nabízela pracovní příležitosti novým osídlencům. Demografické a ekonomické důsledky odsunu se výrazněji projevily především na Vítkovsku a Budišovsku, tedy v těch oblastech dnešního okresu Opava, kde do roku 1945 dominovalo německé obyvatelstvo.
Ondřej Kolář (Slezské zemské muzeum v Opavě)
