Opavsko prošlo proměnou od cechovní výroby k modernímu průmyslovému městu v letech 1770–1914. Kapitola přibližuje rozvoj textilnictví, cukrovarnictví, strojírenství i potravinářství a roli klíčových podnikatelů, institucí a technických inovací. Ukazuje také, jak industrializace formovala podobu města, jeho infrastrukturu i sociální a náboženské složení obyvatelstva.
V Opavě se od poslední čtvrtiny 18. století začalo vedle starší cechovní organizace výroby postupně uplatňovat manufakturní a průmyslové podnikání. V rané fázi se nevíce prosazovalo v organizaci textilních odvětví. V roce 1822 bylo ve městě 671 cechovních mistrů ve 48 ceších. Vedle tradičně početných kovářských, obuvnických a potravinářských cechů (pekaři, řezníci) vykazovaly v Opavě největší dynamiku rozvoje textilní a oděvní cechy. V průběhu napoleonských válek díky konjuktuře např. stoupl počet opavských soukenických mistrů mezi léty 1800–1822 z 90 na 190 osob; počet tkalců pláten vzrostl za stejné období z 69 na 91 mistrů. Mimo cechy se rozvíjela paralelně manufakturní a průmyslová výroba v oborech, u kterých byla nejprve určitá část technologického postupu (úprava a barvení látek) soustředěna do manufakturních dílen. Později nahrazovaly ruční práci u části výrobních procesů stroje.
Na místě zbořeného středověkého opevnění Opavy bylo možno po celé 19. století budovat kromě parků a školních či vojenských objektů také průmyslové areály. V místech severního hradebního pásu, zhruba od bývalého opavského zámku (a silnice na Ostravu a Těšín) k bývalé Jaktařské bráně (a k silnici na Krnov a Olomouc), byly zřizovány průmyslové podniky. Podél městského náhonu, vedoucího mezi hradebním pásem a řekou Opavou od Vojenského splavu k tzv. Špitálskému mlýnu, byl postupně vybudován řetěz textilních a potravinářských provozů. Než zde totiž začaly průmyslové výrobě a dopravě dominovat ve druhé polovině 19. století parní stroje, ke kterým se v prvním desetiletí 20. století přidala elektřina, byla hlavní hnací silou industrializace vodní energie.
Někdejší pila poháněná vodní energií se tak proměnila v polovině 19. století v první cukrovar, vodní valcha v textilní továrnu a jeden z bývalých mlýnů u zámeckého hospodářského dvora byl přestavěn na obrovskou rafinérii cukru. Další, tzv. Fortenský mlýn sloužil až do 70. let 19. století jako pohon čerpadla městské vodárny. V prostoru kolem Jaktařské brány poblíž městského náhonu byl vybudován již v první polovině 20. let 19. století pivovar opavských právovárečných měšťanů, kam se koncentrovala výroba z domů nadaných právem vařit a prodávat pivo.
Již od 70. let 18. století vykazovalo podnikání opavské soukenické rodiny Czeiků manufakturní organizaci. Zakladatel rodinného úspěchu Karl Czeike z Badenfeldu nejprve nakupoval od opavských i slezských tkalců sukno a dále je upravoval, později soustředil tkalce ve vlastní velké dílně. Roku 1771 byl dravý zakladatel barvírny a soukenické manufaktury povýšen do šlechtického stavu coby osoba významně přispívající k ekonomickému rozmachu monarchie.
Další člen rodiny prvotních průmyslových podnikatelů, továrník Johann Czeike, roce 1806 zakoupil dvojdům s čp. 178 a 179 poblíž Jaktařské brány a v jeho dvorní části, s využitím objektu někdejší městské sladovny a prostoru demolovaných hradeb, nechal zbudovat soustředěnou soukenickou manufakturu, provozovanou v letech 1810–1835. Pozdější majitel areálu Albert von Boul továrnu v době úpadku opavského soukenictví prodal městu, které je adaptovalo na kasárna.
Dalším místem spojeným s historií opavského průmyslu byl lichtenštejnský mlýn na městském náhonu. V roce 1829 jej přestavěl bílovecký soukenický mistr Florián Leicher na soukenickou fabriku, nacházející se na východním okraji Ratibořského předměstí (dnes Komárovská ulice). O rok později vznikla textilka Františka Jankovského, v níž byl uveden do provozu i parní stroj. V průběhu 30. let vybudovali dědici opavského soukenického mistra Antona Springera podél městského náhonu tři textilní továrny, z nichž první vznikla adaptací pily na Jaktařském předměstí (budoucí první řepný cukrovar v Opavě), druhá na Ratibořském předměstí přestavbou Fortenského mlýna a v roce 1837 třetí, vícepodlažní a nejrozlehlejší, pronajatá belgickému podnikateli Aristidu Doretovi (budoucí Quittnerova textilka). Přesto všechno byla opavská textilní produkce v rámci Moravy a Slezska až osmá největší a v samotném Slezsku se více textilu vyrábělo v Bílsku, Krnově i Odrách.
V roce 1816 založil Wilhelm von Wiedenfeld (1788–1874), protestant původem pocházející z Cách, velkoobchod slezským suknem, který vedl půl století. Textil vyvážel i na vzdálenější trhy do tehdy ještě rakouské Lombardie nebo do Švýcarska. Roku 1850 byl zvolen prvním prezidentem opavské Obchodní a živnostenské komory pro Slezsko. V letech 1854–1872 vedl opavskou pobočku Rakouské národní banky a po prusko-rakouské válce 1866 působil v zemské komisi pro nápravu škod. Wiedenfeld byl jedním z pořadatelů průmyslové výstavy v Opavě roce 1851 u příležitosti pobytu mladého císaře Františka Josefa I. Ten slezského podnikatele v roce 1868 povýšil do rytířského stavu.
Obr. 1 - Podobizna velkoobchodníka s textilem Wilhelma von Wiedenfeld (1788–1874).
Zdroj: Slezské zemské muzeum, historické pracoviště, inv. č. P-I/147/1
Padesátá léta 19. století jsou v politické rovině sice obdobím krátkodobého návratu panovnického absolutismu, zároveň však byl zaveden nový způsob vedení veřejných věcí státní správou a obecní a zemskou samosprávou. Je to také údobí rozvoje podnikání a rozmachu moderních průmyslových a dopravních technologií.
Od roku 1851 se zavedením nových organizačních řádů pro obce nastává pro Opavu období purkmistrů volených na tři roky. Pro účely reformované městské samosprávy byla adaptována budova radnice, ve které byl v roce 1851 zřízen zasedací sál. Část budovy využívala i Obchodní a živnostenská komora pro Slezsko, významná samosprávná instituce hospodářského charakteru, která byla v Opavě založena v roce 1850. Její představitelé (prezidenti a viceprezidenti) byli voleni z řad textilních, potravinářských a strojírenských podnikatelů a zpravidla se angažovali též v obecní samosprávě jako členové opavské městské rady, případně v samosprávě zemské jako poslanci slezského zemského sněmu.
Od poloviny 90. let sídlila obchodní a živnostenská komora v prvním patře nově jí vystavěné budovy Slezského zemského muzea. Tyto prostory brzy již v prvním desetiletí 20. století nestačily a proto byl zadán projekt nového sídla, vyjadřujícího ideu sebevědomého moderního a německého slezanství architektu Leopoldu Bauerovi. Stavba budovy, ve které se dnes nachází Městský dům kultury Petra Bezruče, byla pak realizována v letech 1908–1910.
Nutným předpokladem dalšího rozvoje opavského průmyslu a obchodu bylo napojení na rozvíjející se páteřní železniční síť. Takovou příležitost představovala soukromá privilegovaná trať z Vídně do Krakova přes Břeclav, Přerov a Bohumín, kde byla napojena na pruské dráhy. Bylo i otázkou prestiže, aby po připojení Prahy a Brna bylo od prosince 1855 i nejmenší hlavní zemské město českých zemí dostupné po železnici.
V 50. letech 19. století se podnikání v cukrovarnictví stalo novým trendem a módou zdejších, zejména textilních průmyslníků. Mimo to představovalo jako dynamicky se rozvíjející obor možnost profesně se uplatnit pro mnoho osob přicházejících do Opavy z okolních zemí.
První pokus založit v Opavě malý cukrovar na zpracování cukrové řepy učinil v roce 1847 zdejší obchodník koloniálním zbožím a textilní podnikatel Josef Pohl (1796–1864). Pohlův podnik byl vybudován u městského mlýnského náhonu v místě bývalé pily. V roce 1857 pak Pohl založil s viceprezidentem zemské vlády Wilhelmem Kriegem von Hochfelden největší opavský cukrovar v Kateřinkách. „Kateřinská cukrovarnická společnost“ byla zaprotokolována v roce 1859 na základě smlouvy o vzniku společnosti z 8. června 1858, jež měla v době svého vzniku již 69 podílníků. Cukrovar poté zahájil provoz v roce 1862 a stal se součástí akciové společnosti rafinérie cukru. V dubnu 1945 vyhořel v důsledku bojů a nebyl obnoven. Připomíná ho pouze název jedné z kateřinských ulic – U Cukrovaru.
Obr.2 - Textilní podnikatel a zemský poslanec Josef Pohl,
zakladatel prvního opavského cukrovaru na zpraování řepy cukrovky
u Jaktařské (dnes Krnovské) ulice.
Další opavský podnikatel Anton Springer založil konkurenční cukrovar, přestavěný z textilky na okraji městských sadů, nazývaný proto „U Parku“. Ten byl spolu s dalšími dvěma opavskými cukrovary a skrochovickým podnikem sloučen pod akciovou společnost, která pro všechny své podniky vystavěla v letech 1858–1864 společnou rafinérii na místě bývalé Leicherovy textilky. Po vzniku akciové společnosti Opavská rafinérie cukru, která centralizovala čištění hnědého surového cukru, byly postupně oba nejstarší cukrovary zavřeny a přebudovány na jiné provozy. Mimo výše uvedené sloučené provozy byl na Opavsku v provozu ještě od poloviny 50. let rolnický akciový cukrovar v Háji a jediný dosud fungující podnik ve Vávrovicích, taktéž rolnický akciový cukrovar, založený v roce 1869.
V roce 1872 tak zakoupila objekt cukrovaru u parku firma Anton Pokorny. Ta jej přeměnila na strojní papírnu vyrábějící cigaretový, květovaný a hedvábný papír, kromě toho též strojní a leštěnou lepenku. Výroba v papírnách musela být od začátku roku 1875 zastavena, protože se magistrát obával neúnosného znečištění městského náhonu, ze kterého Opava čerpala vodu pro vodovod, technologickými zplodinami. Areál u parku zakoupil židovský podnikatel Josef Hatschek, který zde od první poloviny 80. let 19. století provozoval továrnu na jutové tkaniny.
Další výraznou postavou podnikání i hospodářské samosprávy byl Eduard Zentzytzki, který pocházel z Ratiboře a do Opavy se přiženil. Jmenovaný byl spoluzakladatelem a ředitelem cukrovarů u parku v Opavě (1854) a ve Skrochovicích (1856). Od roku 1857 se stal jedním ze zakladatelů a společníků Opavské rafinérie cukru a po vytvoření akciové společnosti byl až do smrti předsedou správní rady. Byl zvolen nejprve viceprezidentem (1855–1867) a poté prezidentem (1868–1872) opavské Obchodní a živnostenské komory pro Slezsko.
Posledním významným podnikatelem, který se prosadil ve druhé polovině 50. let 19. století, byl obchodník koloniálním zbožím Josef Janotta, původně syn kateřinského sedláka. Spoluzakládal kateřinský cukrovar a v první polovině 60. let ekonomicky stabilizoval Opavskou rafinérii cukru na dnešní Komárovské ulici. Společně s Eduardem Zentzytzkým a dalším cukrovarnickým podnikatelem Alexanderem von Jutrzenka převzal v roce 1869 železárny v Brance u Opavy, ze kterých vznikla akciová společnost.
Branecké železárny založil obchodník Carl Dorasil, původem z Nového Jičína, který začal podnikat v Opavě roku 1852, kdy převzal Šafarčíkův obchod se železem. V říjnu 1862 sepsal Dorasil spolu s třemi dalšími společníky společnostní smlouvu, kterou položili základ továrně na hřebíky v Brance u Opavy. Firma, jež zahájila výrobu v roce 1863, se dostala po prusko-rakouské válce do ekonomických potíží, které vedly k jejímu prodeji bankéři Carlu Rudolfu Ottovi Schülerovi a jeho společníkům z řad opavských cukrovarnických podnikatelů. Ti strojní továrnu na hřebíky, drát a plechové zboží proměnili v letech 1869–1870 v akciovou společnost.
Na konci 19. století byl výrobní program branecké továrny přeorientován na litinové výrobky, včetně stáložárných kamen; dále na nábytkové zámky, střešní konstrukce, železná okna a zahradnické potřeby. Roku 1927 továrnu převzala společnost Yale and Towne se sídlem ve Stamfordu (USA) a zahájila v ní sériovou výrobu různých typů zámků, hydraulických dveřních zavíračů a jiných technologicky inovativních výrobků.
Živnostenské zákonodárství z prosince 1859 přineslo konec cechovní regulace výroby, která byla nahrazena konkurenčním soupeřením. Cechy samotné byly proměněny v řemeslnická společenstva, která působila až do další změny živnostenských předpisů v roce 1883. Ekonomickou iniciativu na začátku 60. let 19. století začali přebírat průmysloví podnikatelé, často evangelického či židovského vyznání, kteří se do Opavy v této době přistěhovali buď z poddanských měst na Moravě, z Pruského Slezska, nebo ze vzdálenějších německy mluvících zemí.
Vzestup města od 60. let 19. století umožnilo také uvolnění náboženských poměrů a zvýšená mobilita osob nekatolického vyznání. Do Opavy se houfně přistěhovali Židé a protestanti, kteří zde rozvíjeli své podnikání. Do opavského průmyslu a obchodu investovaly např. židovské rodiny z Vídně, které přišly do centra monarchie z malých, původně poddanských měst v českých zemích.
Rozvoj textilního průmyslu v Opavě v 60. letech byl spojen se dvěma židovskými rodinami podnikajícími v centrech monarchie. Z Budapešti pocházející Quittnerové prosperovali především díky výrobě sukna na armádní uniformy, kterou realizovali v bývalé Springerově továrně na Nákladní ulici v Opavě. Tu zakoupil zakladatel firmy Jacob Quittner v roce 1860 a přebudoval ji na pohon parním strojem.
Obr. 3 - Quittnerova textilka
Vídeňský textilní podnikatel židovského původu Ludwig Mautner odkoupil v letech 1864–67 část pozemků lichtenštejnského hospodářského dvora poblíž silnice na Ostravu a Těšín a vybudoval zde přádelnu lnu. Tato továrna byla, obdobně jako Quittnerova tkalcovna sukna, cílem významných oficiálních návštěv ve městě. Na podzim 1866 si budovu textilky osobně prohlédl např. císař František Josef I. Mautner se na přelomu 60. a 70. let angažoval ve Slezském zemském konsorciu pro stavbu železnic, které usilovalo o vybudování železniční sítě v západním Slezsku.
Přádelnu přejali v srpnu 1881 židovští textilní podnikatelé Menachem Russo a jeho zeť Abraham Alfred Finzi, kteří sem přestěhovali z Příbora továrnu na výrobu fezů z ovčí vlny pod značkou Russo & Finzi. V roce 1910 pak areál odkoupili Quittnerové. Ti na začátku 20. let 20. stoeltí podníkání v Opavě opustili a textilka byla v roce 1930 přestavěna na městskou tržnici podle projektu architekta Ericha Geldnera.
Podnikání v dalších potravinářských oborech a rozvinuté cukrovarnictví podmínily v 60. letech 19. století rozmach lihovarnictví, vyrábějícího pálenky a likéry. Lihovarské produkty se záhy staly doménou židovských podnikatelů. Z nichž jmenujme např. například Emanuela Lichtwitze, který se v počátcích spojil s jiným nově příchozím investorem Antonem Lemachem, pozdějším prezidentem obchodní a živnostenské komory. Lemach se v letech 1865–1878 stal společníkem lihovarnické firmy ELCO, která patřila k nejvýznamnějším likérkám ve Slezsku a stala se dokonce c. k. dvorním dodavatelem. V továrním objektu na Sadové ulici později sídlily konzervárny Seliko.
Mezi další významné lihovarnické rodiny patřili Karplusovi, kteří převzali v roce 1906 lihovarské podnikání od firmy Friedrich Mayer. Židovská rodina Emanuela a Leopolda Herzových pak v Opavě provozovala velkou pražírnu kávy a cikorky.
Významnými odvětvími opavského průmyslu v druhé polovině 19. století bylo kromě výroby textilu, potravinářství, cukrovarnictví a farmacie i stavebnictví. Opavský průmysl byl v 60. a 70. letech 19. století soustředěn především na Jaktařském a Ratibořském předměstí a podél Těšínské ulice směrem na Ostravu. Výrobní objekty se rozkládaly jednak podél Městského náhonu, jednak v prostoru podél Jaktařské (Krnovské) ulice u vojenské nemocnice, kde byla v roce 1870 vystavěna městská cihelna s kruhovými pecemi vytápěnými uhlím. Čile se rozvíjející stavební průmysl jako se v Opavě koncentroval také podél Bílovecké ulice směrem na Kylešovice. Ve stavebním průmyslu se prosazovali též podnikaví protestanté, jako byli stavitelé Eduard Braun nebo Julius Lundwall. Nejvýznamnějším stavitelem působícím v Opavě byl na konci 19. století August Bartel. Jeho stavební firma zde postavila mimo jiné Rudolfovy kasárny, městská jatka, objekty městského hřbitova nebo palác Razumovských. Kromě toho přestavěla budovu zemské vlády, městskou střelnici a měšťanský pivovar.
Roku 1878 vznikla na Otické ulici v části areálu bývalého dvora Řadu německých rytířů Schnellerhof a v sousedství městského hospodářského dvora strojírna a slévárna firmy Eduard Tatzel. Firma byla zaprotokolována v dubnu 1879 u Zemského soudu v Opavě a vyráběla zprvu parní stroje, kotly a transmise. Později vlivem majitele sousední stavební firmy Augusta Bartela rozšířila výrobu také na cihlářské stroje, bagry a mlecí stroje na zeminy. Po 1. světové válce pak byla produkce přeorientována na výrobu čerpadel, kompresorů a dmychadel.
Sedmdesátá léta 19. století přinesla Opavě nové projekty inženýrských sítí (vodovod, kanalizace) a veřejné dopravy, když bylo roku 1872 uvedeno do provozu druhé opavské nádraží (západní) a z něj trať na Krnov a Olomouc. Na druhou stranu je v tomto období patrná snaha o udržení výlučnosti a přívětivosti „bílého“ hlavního zemského města zdejší samosprávou a provinční vládou formou regulace opavského průmyslu.
Známou továrnu na výrobu zápalek vybudovali v roce 1869 vedle městské cihelny na rohu Staré silnice a dnešní ulice Krnovské bratři Kohnové, kteří byli roku 1872 městem Opava a zemskou vládou donuceni k dočasnému uzavření továrny v rámci boje za čistší vzduch ve městě. Zajímavé přitom bylo, že zplodiny z vedlejší cihelny patřící městu k ukončení tamní výroby nevedly. V dalších desetiletích dokonce počet opavských cihelen vzrostl a stavební průmysl zůstal jediným odvětvím, které do konce 19. století vykazovalo v Opavě setrvalý vzestup. Další firmou, která musela skončit, tentokrát natrvalo z důvodů znečišťování pitné vody pro město, byla v roce 1874 papírna stojící na místě bývalého cukrovaru u parku.
Byla-li na počátku oplatkářské firmy Kašpara Fidora ve 40. letech 19. století krize soukenické výroby, jeho nástupci Marie a Theodor Fieodorovi (kromě přidaného „e“ v příjmení) dali potravinářskému podnikání o půl století později průmyslové parametry. Nejprve od 80. let působili na Masařské ulici, než na počátku 20. století vystavěli továrnu na cukrovinky na Olomoucké ulici. Jejich sortiment je dodnes jedním z typických výrobků, který si spojujeme s Opavou.
Obr. 4 - Fiedor
Opavské škrobárny, založené voskařem a perníkářem Antonem Pohlem v roce 1881, převzali v roce 1890 Pohlovi zeťové, bratři Franz a Josef Hammerové, a o dva roky později podnik přestěhovali na Kasárenskou ulici. Kolem roku 1912 Hammerové výrobu bramborového škrobu, sirupu, hroznového cukru, malířského klihu, škrobové gumy (klovatiny) a škroboviny (dextrinu) výrazně zmodernizovali, včetně odpadového hospodářství, přesto škrobárna zůstala jedním z nejvýznamnějších opavských znečišťovatelů vzduchu a vody. Budova škrobáren se – na rozdíl od cukrovarnických provozů – dočkala v nedávné minulosti moderní památkové ochrany jako součást industriálního dědictví města.
Opavskou rafinérii cukru přetvořil za svého vedení v nejmodernější podnik v monarchii Heinrich Janotta, syn jejího zakladatele. V akciové společnosti působil od 80. let, aby se před I. světovou válkou vypracoval na pozici nejvýznamnějšího cukrovarníka v habsburské monarchii. V únoru 1918 byl Janotta za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu císařem Karlem I.
Z více než tří set firem protokolovaných u Krajského soudu v Opavě do roku 1918 bylo českých dvacet pět, tj. přibližně každá dvanáctá (8,3 %). Nejvíc bylo obchodníků a živnostníků v potravinářství a nápojovém průmyslu, dále byla zastoupena banka, záložna, tiskárna, knihkupectví. V opavském strojírenství významem vyčnívala Minerva – největší továrna na šicí stroje v monarchii, navíc v držbě českého kapitálu. Podnik vznikl v roce 1914 fúzí opavské značky Silesia, založené Josefem Koppitzem, s aktivitami vídeňských podnikatelů Emila Rezlera a Karla Komárka. V dozorčí radě podniku pak zasedali významní čeští podnikatelé, například členové rodiny Čeledových, opavských velkoobchodníků s čajem.
Další významnou podnikatelskou rodinou obchodující s čajem a likéry byli Frommové, kteří se od počátku 80. let 19. století významně podíleli na kulturním životě české menšiny v Opavě. Na začátku 20. let Otakar Fromm, syn zakladatele velkoobchodu Josefa Fromma, pronikl po vzniku Československa i do vedení Obchodní a živnostenské komory.
Autor: Jiří Šíl (Zemský archiv v Opavě)
Literatura:
Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren… (Tištěné sborníky opavské městské správy pro léta 1865–1921; variantní název: Verwaltungs-Bericht des Gemeinderathes und Bürgermeisteramtes der Landeshauptstadt Troppau für die Zeit…)
GEBAUER, Josef – ŠRÁMEK, Pavel: Náměstí a ulice města Opavy. Historický místopis. Opava: Úřad města, 1990, 189 s.
KOLEKTIV autorů: 800 – Příběh Opavy. Opava: Statutární město Opava a OKO, 2024, 335 s.
KRAVAR, Zdeněk - FRIDRICH, Pavel: Historie cukrovaru v Opavě-Vávrovicích. Opava: Moravskoslezské cukrovary, odštěpný závod Opava a Zemský archiv v Opavě, 2013, 119 s.
KREUZINGER, Erasmus: Opavská kronika staré a nové doby aneb Opavy a její pozoruhodnosti. Příručka pro obyvatelstvo a průvodce pro cizince se situačním plánem města Opavy. Opava: Magistrát Statutárního města Opavy - František Máj, 2002, 154 s. (z němčiny přeložil Vilém Plaček)
MÜLLER, Karel – ŽÁČEK, Rudolf (edd.): Opava. Historie – kultura – lidé. Praha: Lidové noviny, 2006, 612 s.
MÜLLER, Karel – ŠOPÁK, Pavel: Opava. Zmizelá Morava a Slezsko. Praha – Litomyšl 2010, 46 s.
MYŠKA, Milan: Opava v polovině 19. století. Časopis Slezského zemského muzea. Série B – vědy historické, roč. 37, 1988, s. 113–133.
PALÁT, Jiří – ŠRÁMEK, Pavel: Úsilí purkmistrovského úřadu a Zemské vlády slezské o ochranu města Opavy před důsledky průmyslové revoluce 2. poloviny 19. století. Časopis Slezského zemského muzea. Série B – vědy historické, roč. 54, 2005, s. 11–25; 162–180; 242–264.
PELC, Martin – ŠOPÁK, Pavel – ŠÚSTKOVÁ, Hana: Opava – Vídeň. Měšťanská kultura 19. století mezi periférií a centrem. Opava: Slezská univerzita, 2011, 207 s.
PELC, Martin – PELCOVÁ, Kateřina (edd.) a kol.: Opavská Nej. Opava: Statutární město Opava, 2019, 171 s.
SIVERA, Milan – TOUFAR, Richard – SVOBODA, Jan: Minerva 1881–2021. Boskovice: Minerva Boskovice, a.s. – Technické muzeum v Brně, 2021, 273 s.
ŠVÁBENICKÝ, František (ed.) a kolektiv autorů: Opavský pivovar. Opava: Opavská kulturní organizace, 2015, 148 s.
ZÁŘICKÝ Aleš (ed.) a kol.: Rakouské Slezsko v procesu modernizace 1742–1914. Svazky I.–II. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2020, 1226 s.
ŽÍDEK, Pavel: Vznik a organizace Obchodní a živnostenské komory v Opavě. Časopis Slezského zemského muzea: série B - vědy historické, roč. 68, č. 2, 2019, s. 109–128.
